Island

75 

vydání: duben 2021

Zrodila se na půl cestě mezi Evropou a Amerikou v dobách, kdy byl věk dinosaurů dávnou minulostí a kontinenty dostávaly svůj současný tvar. Formovaly ji mocné živly jako oheň, led a okolní oceán. Díky poloze nedaleko polárního kruhu a neutuchající sopečné aktivitě nebyla v žádném případě zemí zaslíbenou. Přesto ji před jedenácti stoletími osídlili lidé, kteří byli stejně drsní jako ona sama. Přežívali z toho mála, co divoký kraj a okolní vody poskytovaly, vzdorovali živlům a občas válčili o omezené zdroje. Za nekonečných severských nocí spřádali dlouhé a ponuré ságy, které jim pomáhaly překonat překážky a přežít. A také nezapomenout a uchovat dávné příběhy do dnešních dob. Příběhy o lidech a o zemi, která dnes zůstává stejně drsná a stejně divoká – o Islandu.

Island
EAN: 9771213819215 Katalogové číslo: island-2 Kategorie: , , ,
Island

Zrodila se na půl cestě mezi Evropou a Amerikou v dobách, kdy byl věk dinosaurů dávnou minulostí a kontinenty dostávaly svůj současný tvar. Formovaly ji mocné živly jako oheň, led a okolní oceán. Díky poloze nedaleko polárního kruhu a neutuchající sopečné aktivitě nebyla v žádném případě zemí zaslíbenou. Přesto ji před jedenácti stoletími osídlili lidé, kteří byli stejně drsní jako ona sama. Přežívali z toho mála, co divoký kraj a okolní vody poskytovaly, vzdorovali živlům a občas válčili o omezené zdroje. Za nekonečných severských nocí spřádali dlouhé a ponuré ságy, které jim pomáhaly překonat překážky a přežít. A také nezapomenout a uchovat dávné příběhy do dnešních dob. Příběhy o lidech a o zemi, která dnes zůstává stejně drsná a stejně divoká.

Ostrov ohně a ledu – tato tradiční přezdívka Islandu je všeobecně známá a veskrze výstižná. Ostrov leží na tzv. horké skvrně („hot spot“) podobné těm, jaké jsou pod Havajskými ostrovy či Yellowstonským národním parkem, a často označované jako „islandský chochol“. Jde o vyklenutí žhavého magmatu do riftové zóny mezi severoamerickou a euroasijskou litosférickou deskou. Islandský chochol je největší a nejvýkonnější na světě, proto není divu, že ostrov patří k vulkanicky nejaktivnějším oblastem zeměkoule – celou jednu třetinu vyvřelé lávy za posledních 10 000 let vychrlily sopky právě zde.

Geologicky je ostrov součástí Středoatlantského hřbetu, který se táhne středem Atlantského oceánu zhruba v severojižním směru. Je to jediné místo, kde můžeme na tento hřbet vstoupit suchou nohou. Ostrov se z vln oceánu vynořil před 16–18, podle některých teorií možná už před 24 miliony let. Od té doby byl Island formován nekonečnými lávovými výlevy a sopečnými erupcemi. Je poměrně obtížné najít na ostrově horninu, která by nebyla vulkanického původu. Jeho hlavními stavebními kameny jsou čedič, sopečný tuf a všudypřítomná větrající láva. Sopečné erupce se tu opakují v průměru každé čtyři roky a některé ovlivní život obyvatel na celá léta i desetiletí.

Druhým faktorem, který formoval zdejší reliéf, je led. Dnes pokrývá led více než 10 % jeho rozlohy. Bývaly však časy, kdy byla situace odlišná. V dobách maximálního zalednění před 20 000 lety pokrývala ostrov vrstva ledu o tloušťce kolem 1500 m. Ještě o 5000 let později dosahovaly ledovce až k oceánu. Teprve po skončení poslední doby ledové se začalo prudce oteplovat a některé ledovce zcela zmizely. Ty, které obdivujeme dnes, se pak zčásti vytvořily až v malé době ledové v posledním tisíciletí.

Pozůstatky masivního zalednění jsou vidět dodnes. Většina údolí má charakteristický profil ve tvaru písmene U a na pobřeží najdeme, podobně jako v Norsku, řadu hlubokých fjordů – ledovcových údolí zaplavených po roztátí kontinentálních ledovců. Díky tomu je zdejší pobřeží velmi členité a pobřežní linie dosahuje neuvěřitelné délky téměř 5000 km. V kombinaci s lávovými výlevy tvoří nezapomenutelnou tvář divoké islandské krajiny.

Vestmani a ostmani
O počátcích osidlování ostrova starými Seveřany víme dnes poměrně hodně. Téměř všechny zúčastněné osoby a jejich příběhy jsou popsány ve starých ságách a záznamech. Řada archeologických nálezů pak toto rané období poměrně dobře doplňuje. Ze starých pramenů se ovšem také dovídáme, že první obyvatelé ostrova nepřipluli na dřevěných lodicích zakončených dračími hlavami, ale na lodích s dřevěným rámem potaženým impregnovanou kůží. Byli to irští mniši, kteří se sem přeplavili patrně z Faerských ostrovů.

V raně středověkém díle o plavbě jednoho z nich, sv. Brendana, na počátku 6. stol., se můžeme dočíst o ostrově, kde „obrovští démoni shazují z hor velké kusy rozžhavené strusky a kde tečou řeky zlatého ohně“, jinde se popisuje komunita mnichů, kteří využívají dobrodiní horkých pramenů. Ve starém islandském díle Landnámabók najdeme zmínku o tom, že irští mniši osídlili ostrov v roce 795, tedy asi sedmdesát let před příchodem Vikingů. Předpokládá se, že poustevníci irského původu zde hledali útočiště před civilizací a vhodné prostředí k přísnému asketickému životu bez světských svodů.

Irsko leží z pohledu Skandinávie na západě, a proto se jeho obyvatelům říkalo vestmani – lidé ze západu, zatímco Seveřané se sami označovali jako ostmani – lidé z východu. Ostmani dopluli na ostrov až v 2. pol. 9. stol. Jako první se u jeho břehů objevil norský mořeplavec Naddodd, který se ztratil při cestě mezi Norskem a Faerskými ostrovy. Mořské proudy ho zahnaly v roce 861 k východnímu pobřeží neznámého ostrova, který nazval Snæland – země Sněhu. Dalším objevitelem byl švédský Viking Garðar Svavarsson, který ostrov obeplul a v oblasti dnešního Húsavíku strávil zimu. Jeden z jeho mužů, Nattfari, spolu s dvěma otroky na ostrově zůstal, a stal se tak patrně jeho prvním stálým obyvatelem. Psal se rok 864. O pár let později se k ostrovu vypravil Flóki Vilgerðarson. Protože si při hledání cesty vypomohl třemi krkavci, vešel do dějin jako Hrafna-Flóki – Krkavec Flóki. Kromě toho, že se stal výraznou postavou seriálu Vikingové na televizním kanálu History, zanechal nám ještě jedno důležité dědictví. Na ostrově strávil velmi tuhou zimu, která jej inspirovala ke změně jména ostrova na Ísland – země Ledu.

Prvním opravdovým osadníkem, který připlul, aby si tu založil nový domov, byl norský vyhnanec Ingólfur Arnarson. Na Islandu přistál v roce 874 a několik let hledal to správné místo k založení osady. Volba nakonec padla na oblast se zvýšenou geotermální aktivitou, které se díky páře vystupující ze země začalo říkat Reykjavík – zátoka Kouře.

Svobodné společenství
Ukázalo se, že zdejší podnebí není příliš nakloněno pěstování čehokoliv. Přestože byla tehdy průměrná teplota na Zemi asi o jeden stupeň vyšší, pouze jižní části ostrova se hodily k pěstování ječmene na výrobu piva. Naopak zdejší pastviny poskytovaly dostatek potravy pro dobytek a zhruba čtvrtinu rozlohy ostrova pokrýval řídký březový a osikový les, jaký známe z oblastí tundry. Ten se dal mýtit mnohem snáze než husté lesy v Norsku. Zpráva o nové zemi se šířila po celé Skandinávii a mnozí z těch, na něž v těsných fjordech norského pobřeží již nezbylo místo, připlouvali se svými rodinami, služebnictvem, otroky i dobytkem.

Během několika desetiletí na přelomu 9. a 10. stol. připlulo na Island několik desítek tisíc nových osídlenců. Nemalou měrou k tomu přispěly i nevybíravé sjednocovací snahy Haralda Krásnovlasého v Norsku. Ne každý se chtěl stát vazalem nového krále, a tak se postupně na ostrově vytvářela komunita svobodomyslných lidí, která jako nejvyšší soudní a zákonodárnou autoritu uznávala každoroční sněm klanových náčelníků zvaný alþing (v počeštěné podobě alting).

Alting se scházel na Sněmovní pláni nedaleko od Reykjavíku. Na poměry raného středověku byl sněm velmi osvícený a rozhodoval o všech důležitých otázkách včetně víry. V průběhu 10. stol. se na ostrov rozšířilo křesťanství a narůstající napětí vyústilo v přímý konflikt na sněmu v roce 1000 mezi křesťany a těmi, kteří uctívali Thóra a Ódina. Rozhodnutí padlo nakonec ve prospěch křesťanství, ale uctívání tradičních germánských bohů zůstalo v soukromí povoleno.

Až do konce 12. stol. fungoval ostrov jako Þjóðveldið Ísland (Islandské společenství), tedy samostatný a samosprávný stát, který žil z chovu dobytka, rybolovu a obchodu. Zkušení mořeplavci udržovali čilý obchodní styk se Skandinávií a Britskými ostrovy a někteří, jako byl Erik (Eiríkur) Zrzavý, se vydali i do neznáma směrem na západ. Tak bylo objeveno Grónsko, kde tento objevitel založil dvě významné kolonie pro osadníky, na které už nezbyla vhodná půda na Islandu. Jméno Grænland (Zelená země) nedal ostrovu Erik Zrzavý kvůli jeho vzhledu, ale z „marketingových“ důvodů, aby přilákal nové kolonisty. Jeho syn Leif Eriksson doplul až k pobřeží Severní Ameriky, kde se pokusil založit další osadu, ta ale po dvou letech zanikla. Grónské osady však existovaly až do 80. let 14. stol.

Postupem času došlo na Islandu k standardní feudalizaci a z původní vrstvy rovnoprávných klanů se vynořilo několik mocných rodů. Jejich příslušníci často trávili čas na norském královském dvoře a vytvářeli si tam důležité kontakty. Naopak z druhé strany neutuchal silný tlak dostat ostrov pod kontrolu Norska. První polovina 13. stol. se ve starých ságách nazývá podle jednoho z vládnoucích rodů věkem Sturlungů. Ve stejných pramenech se dočteme o nemilosrdných bitvách zakončených krvavými popravami příslušníků poražených stran. Příznivci sjednocení s Norskem nakonec zvítězili a Starou smlouvou z roku 1262 odpřisáhli věrnost norskému panovníkovi. Více než tři staletí trvající svobodné společenství na Islandu zaniklo.

Pod dánskou korunou
O mořeplaveckém umění starých Vikingů bylo napsáno mnohé. Podstatnou součástí této severské námořní historie je osídlení Islandu, Grónska i Vinlandu (Severní Ameriky). Symbolem té doby byly štíhlé lodice zvané drakkar či snaekar, podle toho, jakou řezbou byly zakončeny na přídi. Šlo o nájezdní lodě používané při útocích na cizí pobřeží. K obchodu a kolonizaci se používal knarr (někdy také knorre), který byl širší a k pohonu využíval převážně plachty. Byl schopen pojmout velké množství nákladu – celé rodiny, domácí dobytek i osivo na zasetí. Právě takové lodě zajišťovaly podstatnou část kontaktů mezi koloniemi severního Atlantiku.

Na Islandu se však situace měnila. V době, kdy přecházel pod norskou nadvládu, tam už patrně neexistovaly žádné lodě schopné zaoceánské plavby. Veškerý obchod byl v rukou norských kupců. Z obávaných nájezdníků a kolonizátorů se stali usedlí zemědělci. Jenže hospodaření na ostrově se s příchodem tzv. malé doby ledové stávalo těžším a těžším. Vymizelo pěstování ječmene a chov dobytka byl komplikovanější. Občasné sopečné erupce otravovaly pastviny a pak obvykle následoval hladomor. Tehdy se začala pozornost Islanďanů více obracet k rybolovu, ale zdejší vody bohaté na ryby současně objevily také anglické lodě a lodě hanzovních měst. To se neobešlo bez konfliktů, a proto se o 1. pol. 15. stol. hovoří jako o období „první tresčí války“.

V roce 1397 se ve švédském Kalmaru všechny severské státy dohodly na vytvoření jednotné unie, která by se stala protiváhou německé hanzy. Hlavním městem se stala Kodaň a Island jako součást Norska se dostal pod vládu dánské koruny. Kalmarská unie vydržela až do roku 1523, ale díky odstředivým snahám Švédska se rozpadala už od 15. stol. Norsko získalo samostatnost v roce 1812, Island zůstal součástí Dánska až do 20. stol. Pro obyvatele ostrova to nebyla šťastná doba. V Kodani se rozhodovalo o všech aspektech jejich života. Monopol dánských kupců ovládl veškerý obchod a diktoval dovozní i výkupní ceny. Na ostrově se rozšířil dobytčí mor a zmizelo veškeré dřevo, takže chyběl materiál na stavbu nových domů i prosté palivo. Církevní majetky připadly králi, který byl nyní hlavou nové církve, a obě historická biskupství se sídly v Hólaru a Skálholtu se proměnila v důležitý nástroj vládní politiky.

Alting, který po sjednocení s Norskem ztratil svoji zákonodárnou moc, začal upadat a omezil se pouze na řešení soudních sporů. Zcela pak zanikl na konci 18. stol. Pro mnoho generací se stal život na Islandu nekonečným bojem o přežití.

Zrození moderního národa
Ještě dnes ovládají mnozí Islanďané dánštinu a mladí odcházejí na studia do Kodaně. Tak jako Vídeň pro Čechy, byla po staletí pro Islanďany hlavním městem Kodaň. Proto je logické, že právě ve studentských diskuzních klubech se zrodily první separační myšlenky. Přestože řada studentů dosáhla v Kodani významného postavení, na svoji vlast nezapomněli.

Devatenácté století bylo prodchnuto zrodem národního sebeurčení po celé Evropě. Islandský národ byl sice malý, ale s dobrými předpoklady k tomu, aby ve snaze o osamostatnění uspěl. Měl svůj vlastní jazyk a obrovský poklad národního písemnictví, který by mu mohly závidět národy mnohem větší. Zatímco čeští buditelé si museli své historické eposy sami vytvořit, Islanďané mohli sáhnout do nepřeberného bohatství starých ság, historických záznamů a jiných děl. Ty nejstarší vznikaly sice až v 12. a 13. stol., ale velmi podrobně zachycovaly události od počátku osídlení.

Není divu, že do čela snah o samostatnost se postavili právě znalci staré islandské literatury. Jedním z nich byl rodák ze Západních fjordů Jón Sigurðsson, který v Kodani vystudoval filologii a historii. Podařilo se mu prosadit obnovení starého altingu a nastolení jeho zákonodárné moci ve vnitřních záležitostech Islandu. V roce 1849 se stal jeho předsedou a na základě jeho snah byl o pár let později zrušen monopol dánského obchodu na ostrově. Jón Sigurðsson se považuje za otce islandského moderního národa a den jeho narození (17. červen) je státním svátkem.

Pro prosté obyvatele však změny pokračovaly pomalu. Jejich životy balancovaly na tenké hranici, kdy stačil jeden výbuch sopky či epidemie dobytčího moru a následoval hladomor. Islandská společnost byla většinově rurální a zdejší klimatické podmínky nedovolily obživu většího počtu obyvatel, než bylo tehdejších zhruba 70 000. Zcela bez přehánění šlo o jednu z nejzaostalejších zemí v Evropě, odkud se v 2. pol. 19. stol. asi 16 000 obyvatel vystěhovalo do zámoří.

Obrovským krokem k samostatnosti se stala v roce 1874 návštěva krále Kristiána IX., který přijel na Island jako vůbec první král v historii, po téměř pěti staletích cizí nadvlády. Velká slavnost v Reykjavíku i na Sněmovní pláni byla věnována tisíciletému výročí osídlení. Král při této příležitosti udělil ostrovu autonomii a potvrdil novou islandskou ústavu.

Dalším mezníkem pak byl rok 1918, kdy Island vyhlásil samostatný stát v unii s Dánským královstvím. Na úplnou samostatnost si však musel počkat až do 2. sv. války, kdy bylo Dánsko obsazeno nacistickým Německem. Winston Churchill nazval ostrov „nepotopitelnou letadlovou lodí“ a vzhledem k strategické poloze na severní zásobovací trase ho nechal obsadit britskými jednotkami. Protože však na počátku roku 1941 nesla Británie na svých bedrech celou tíhu války, dohodla se s neutrálními Spojenými státy o výměně rolí a na Islandu vznikla americká letecká základna. Dnešní největší islandské mezinárodní letiště u Keflavíku je jejím pozůstatkem. Dne 17. 6. 1944 pak alting vyhlásil vznik Islandské republiky, a definitivně tak ukončil formální spojení s Dánskem.

Nově získaná samostatnost přinesla i nové příležitosti. Díky masivní podpoře prostřednictvím Marshallova plánu došlo k modernizaci zaostalé rybářské flotily a investicím do infrastruktury i vzdělávacího systému. Přesto se život na Islandu měnil jen pozvolna a ještě v 80. letech připomínal situaci v zemích východní Evropy. Typickým znakem tohoto období byla v porovnání s vysokými cenami nízká kupní síla obyvatel. Teprve 90. léta přinesla změnu a s přílivem nových technologií se společnost začala modernizovat.

Počátkem nového tisíciletí objevili Island turisté a nové odvětví nastartovalo rychlý vzestup. Ekonomická euforie však vyústila ve finanční krizi v roce 2008. Zdejší banky začaly po pádu Lehman Brothers kolabovat jako první na světě. Okolí islandského parlamentu se stalo dějištěm několikadenních protestů, které vedly k pádu vlády a zestátnění tří největších islandských bank. Na rozdíl od jiných zemí, kde si bankéři ze státní pomoci vypláceli tučné bonusy, na Islandu byli postaveni před soud a na dvacet z nich odsouzeno k trestům odnětí svobody od několika měsíců až po několik let.

Radikální řešení s sebou přineslo i rychlé zotavení z krize. Nárůst turistiky v posledních letech, především díky dobré sebeprezentaci i řadě populárních filmů natočených v divokých sceneriích ostrova, přinesl místní ekonomice nemalé zisky. Přestože poslední rok příjmy kvůli pandemii citelně poklesly, Island se dívá do budoucna s velkými nadějemi. Jejich motorem je téměř nedotčená příroda i pracovitý národ, který po staletích těžkého živobytí přivykl překonávání překážek.

Island dnes patří mezi nejdražší země světa, čemuž odpovídají i tamní vysoké platy. Na druhé straně si udržuje skvěle fungující sociální systém a vysokou důvěru ve státní instituce. Z naprostého outsidera Evropy se vyšvihl na 5. místo v hodnotě HDP na obyvatele, na což jsou Islanďané patřičně hrdí. Jejich nelehká historie je k tomu opravňuje.

Island

Hmotnost 161 g