Mys Dyrholaey
Pokud jedeme podél jižního pobřeží Islandu po okružní silnici číslo 1, je téměř povinnou zastávkou mys Dyrholaey. Krom toho, že je nejjižnějším bodem ostrova, je také ptačí rezervací, kde můžeme obdivovat a relativně zblízka pozorovat nejzajímavější zástupce islandských ptáků. Čedičové skály trčící nad mořem jsou jejich domovem a bezpečným útočištěm.
Název Dyrholaey by se dal krkolomně přeložit jako „ostrov dveřního kopce“. Důvod pochopíme hned, jak vyjdeme k některé z hlavních vyhlídek na oceán. Mohutný čedičový masiv vybíhající do oceánu tu vytváří impozantní skalní bránu, kterou mohou proplouvat menší lodě, a dokonce prý jí proletěl i pilot se sportovním letadlem. Kromě oceánu odsud vidíme i 10 km dlouhou černou pláž Reynisfjara. Na jejím konci se v moři zdvihá pozoruhodný skalní útvar Reynisdrangar. Podle staré legendy se jedná o dva zkamenělé trolly táhnoucí trojstěžník. Při příznivém počasí lze na severu spatřit ledovec Mýrdalsjökull a na nejvyšším místě útesů historický maják z roku 1927.
Vyhlídky jsou jistě úchvatné, ale to, co sem návštěvníky hlavně táhne, jsou obyvatelé útesů. V horních partiích lze objevit nejfotogeničtějšího ptáka Islandu, papuchalka severního (dříve nazývaného též „ploskozobý“). V místech, kde končí skalní hrany a začíná vegetace, hnízdí v norách a vylétá odsud na výpravy za potravou. Jeho let nepatří v ptačí říši k nejladnějším. Krátká křídla musí bojovat s gravitací vysokou frekvencí pohybů, aby papuchalk udržel své podsadité tělo ve vzduchu. O co je horší letec, o to je lepší potápěč. Dokáže se potopit až do hloubky 20 m, kde loví šproty a huňáčky. Obrázek papuchalka s rybičkami visícími z jeho mohutného zobáku najdeme snad v každém obchodě se suvenýry.
Island je jediná země, kde se papuchalci dosud loví a konzumují. Chytají se do trojúhelníkové sítě na dlouhé násadě podobné podběráku. Přestože tento způsob vyžaduje obratné a trénované lovce, jejich stavy masivně klesají. Důvodem není ani tak lov, jako oteplování oceánů, které má patrně neblahý vliv na jejich reprodukci. Na Vestmanských ostrovech, kde sídlily největší kolonie papuchalků, dokázal zkušený lovec nalovit 5–6 000 ptáků za sezonu. V současnosti podléhá chytání papuchalků přísným regulacím. Například v roce 2016 bylo období lovu omezeno na pouhé tři dny, což znamenalo jen několik set ulovených ptáků na celé souostroví.
Dalším nápadným ptákem, který obývá horní část útesů, je rybák severní. Připomíná malého racka s vidlicovitým ocasem. Hnízdí na travnatých pahorcích nad útesy a setká se s ním skoro každý. Stačí jen učinit několik kroků z parkoviště nesprávným směrem. Rybáci totiž nesmiřitelně brání svá hnízda a instinktivně útočí na nejvyšší část pohybujícího se vetřelce. Bolestivému klovnutí se dá vyhnout tím, že nad svou hlavu vystrčíte kus klacku jako hromosvod.
V nižších patrech skal sídlí několik druhů racků, na Islandu je nejhojnější racek stříbřitý a o něco menší racek tříprstý. Skalní stěny sdílejí společně s buřňáky ledními, kteří jsou na Islandu též velmi hojní. Kupodivu právě oni patří mezi imigranty. Na ostrově se objevili asi před 100 lety, kdy je sem přivedly rybářské lodě. Buřňáci se totiž rádi živili odpadem ze zpracování ryb.
Ve spodní části útesů, kde ulámané čedičové sloupy tvoří skalní stupně, sídlí početná hejna černobílých alkounů úzkozobých. Patří též ke skvělým rybářům a tvoří hlučnou a pospolitou komunitu. Nebudují si hnízda, ale snášejí vejce přímo na holou skálu. Vejce mají hruškovitý tvar a při kutálení opisují kruh, takže se snižuje nebezpečí přepadnutí přes hranu útesu. Tato vejce jsou stejně jako vejce příbuzných alkounů tlustozobých stále v ohnisku zájmu sběračů vajec, a tedy i součástí místního jídelníčku.
Na plážích pod útesy čile pobíhá řada drobných brodivých ptáků, jako jsou kulíci, jespáci a kolihy. Hledají potravu v pravidelně zaplavovaných místech a svižně uhýbají přicházejícím vlnám. Rušno je i na mořské hladině, mezi pohupujícími se racky lze obdivovat i výrazně zbarvené samce kajky mořské, zatímco samičky se skromně skrývají v nenápadně kropenaté hnědi a černi. Jejich prachové peří, kterým vystýlají hnízda, se sbírá a je vyhlášené nejen na Islandu jako náplň spacáků a větrovek. K pozorování ptáků na hladině a v nižších patrech rezervace se doporučuje dobrý dalekohled.
Ještě na počátku 19. stol. bychom tu možná mohli pozorovat blízkou příbuznou alkounů, alku velkou. Tento nelétavý druh byl největším zástupcem své čeledi, ale soužití s člověkem nepřežil. Poslední jedinci alky velké byli zabiti právě na Islandu.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Island