Arles se může honosit řadou významných rodáků včetně římského císaře Konstantina II., ale z hlediska slavných obyvatel vešlo do obecného povědomí především v souvislosti s pobytem dvou protagonistů moderní malby. Byli jimi Vincent van Gogh a Paul Gauguin, kteří k Arles neměli z dřívějška žádný vztah a navíc zde pobyli jen velmi krátce – van Gogh od února 1888 do května 1889 a Gauguin pouze od října do prosince 1888. Pouhých devět týdnů jejich společného pobytu však přesto patří k nejznámějším kapitolám dějin evropského umění.
Přes poměrně mladý věk (staršímu Gauguinovi bylo tehdy čtyřicet) byli oba v té době již vyzrálými umělci a měli za sebou dost pestré životní dráhy s řadou trpkých zkušeností. Oba navazovali – každý svým způsobem – na poučení z vrcholícího hnutí impresionismu. Byli fascinováni krásou barvy, čisté, jasné, někdy až barbarsky radostné v plném slunci, ale na rozdíl od impresionistů neusilovali už o objektivní (takřka pokorný) přepis zrakových vjemů, ale dílo jim mělo být opět energickým nositelem vlastních pocitů i sdělení, ať už se mohlo jednat o výraz van Goghova citového rozpoložení, nebo o projev Gauguinova snění o harmonické kráse. Jasná paleta impresionistů a možnost práce s barevnými skvrnami otevírala před van Goghem možnost rozehrání vlastních, až rytmických vzorců jeho expresivního rukopisu, zatímco u Gauguina bylo možno naopak sledovat směřování k ucelenější a harmonické kompozici, k obnově úlohy linie a k hledání psychologických a symbolických významů barvy.
Kdo z nich vlastně přišel jako první s myšlenkou vypravit se na jih Francie, není jasné, snad to byl nápad Vincentova bratra Thea, ale středomořská krajina zalitá sluncem se pro záměry obou umělců zdála být jako stvořená. Vincent van Gogh přišel do Provence v únoru 1888 a usadil se v Arles. Okouzlen raným příchodem jara tehdy maluje svá nejslavnější plátna (zvedací mosty v okolí Arles, portréty přátel a zejména různé varianty slunečnicových zátiší). Sní o tom, že Žlutý dům na Place Lamartine, kam se v květnu přestěhoval, by se mohl jako Jižní ateliér (Atelier du Midi) stát domovem názorově blízkých umělců. Nadšeně se o tom rozepisuje v dopisech Theovi, příteli malíři Emilu Bernardovi a také Paulu Gauguinovi, s nímž se seznámil nedlouho předtím v Paříži. Gauguin patřil vůbec k prvním, jež van Gogh zasvětil do svého plánu, a koncem října 1888 se do Arles skutečně vypravil – možná i s jistou dávkou skepse vůči van Goghově nadšení, nicméně připraven přijmout za svou jeho vizi společných výbojů k novým obzorům malby… a zřejmě i některé Goghovy povahové zvláštnosti.
Jejich povahy byly skutečně velmi rozdílné. Na jedné straně tu byl neúspěšný protestantský kazatel vášnivě oddaný svému spasitelskému poslání a žijící zoufale existenciálním prožitkem reality v její drsné, mnohdy až deprimující podobě, který nyní jako umělec usiluje o zcela autentické, pravdivé svědectví o životě a lidském údělu. Na druhé straně světaznalý a sebevědomý muž, který žije taktéž intenzivními prožitky reality, ale reality „virtuální“, upředené ze snů a mýtů o světě za obzorem všednosti, za nimiž se později neváhal vypravit až do rajského světa tichomořských ostrovů, do pozemského ráje, který však nikdy neexistoval.
Ve světle toho je skutečně obdivuhodné, jak dalece se oba v Arles sblížili a vzájemně obohatili svoji tvorbu. Na společných výpravách do okolí města dokonce malovali stejné náměty, i když malba v plenéru byla u Gauguina zvláštností. Zajímavé je i sledovat, jak oba vzájemně přebírali obdobný způsob práce, zčásti i na pytlovině, kterou tehdy Gauguin za výhodnou cenu obstaral namísto obvyklého plátna. Van Gogh najednou přejímal Gauguinův způsob modelace (v portrétech paní Ginouxové…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provence