Nízké mraky odstřihly jezero Wolfgangsee od věnce okolních hor a začaly jeho břehy sprchovat vydatnými přeháňkami. Smůla–- zrovna, když máme zamluvené jízdenky na Schafberg, musí se zkazit počasí. Nejdřív chceme jízdu vzdát, když ale zajdeme k údolní stanici zubačky a spatříme tu na kolejích pobafávat hned tři kapesní parní krasavice, rozhodneme se to přece jenom zkusit.
Schafberg (1782 m) je vápencový masiv do široka rozkročený mezi třemi největšími jezery Solné komory, jejichž hladiny převyšuje o více než 1200 m. A jelikož v okruhu deseti kilometrů nevyrůstá žádná podobně vysoká hora, není těžké uhodnout, proč právě na jeho vrcholu v roce 1862 otevřeli vůbec první horský hotel v rakouských Alpách. Ten byl třicet let zcela závislý na službách nosičů, kteří jej zásobovali a občas k němu vynesli i nějakého méně zdatného hosta. Brzy potom se k Schafbergu upřely také zraky stavitelů ozubených horských železnic. Vše šlo ráz na ráz a v srpnu roku 1893 už po čerstvě zkolaudované trati s metrovým rozchodem a Abtovým systémem ozubení drkotaly mezi Sankt Wolfgangem (ležícím těsně za hranicí již ve spolkové zemi Horní Rakousy) a hotelem soupravy plně obsazené výletníky.
Schafberská zubačka se první dvě desetiletí své existence těšila velkému zájmu turistů, její přitažlivost zvyšovalo i provázání s lodní dopravou na jezeře. Později už jí osud tolik nepřál, během obou světových válek málem zašla na úbytě, nakonec se ale ve zdraví dočkala poválečného rozmachu turistiky a dnes je znovu vyhledávanou atrakcí. Pravda, už s dost pozměněným vozovým parkem.
Původní parní lokomotivy měly na trati monopol až do poloviny 60. let, než jim dorazily na stálou výpomoc dva motorové vozy. K mnohem razantnější obnově vozového parku pak došlo poměrně nedávno, v průběhu 90. let, kdy byly postupně uvedeny do provozu čtyři moderní parní lokomotivy vyrobené ve švýcarském Winterthuru. Tyto nevelké stroje s dokonalou „retro“ vizáží spalují místo uhlí topný olej a na rozdíl od svých slabších předchůdkyň uvezou najednou dva vagony. Staré lokomotivy nešly do úplné penze, v roli pracujících důchodců se ale na trati objevují spíše jen při zvláštních příležitostech.
Naše souprava už je připravena, dva červené vagony, které jsou replikami původních vozů, mají otevřená kupé s dřevěnými sedačkami, do každého se nastupuje extra dveřmi. Průvodčí zkontroluje, zda jsou všechny správně zavřené, a jde si sednout na brzdařské stanoviště v čele prvního vagonu. Po celou dobu jízdy vzhůru už nespustí oči z kolejí, protože lokomotiva vagony po trati tlačí a strojvedoucí toho před sebou moc nevidí.
Rozjezd je pozvolný, připadá nám mnohem plynulejší a tišší než u jiných historických zubaček, za malou chvíli však už uháníme po trati plnou parou. Bohužel té páry je všude okolo mnohem víc, než bychom si přáli, a tak nás dost potěší, když mraky prořídnou a v okně se nečekaně odkryje výhled z výšky na protáhlé Wolfgangsee. Alespoň trochu si tedy dovedeme představit, jaká pastva pro oči tady musí být za pěkného počasí. Za okamžik už ale vidíme zase jen na pár desítek metrů kolem trati: v táhlých zákrutách kolem vlaku ubíhají střídavě louky a lesy, výše se terén stává skalnatějším a koleje místy nabírají pořádný sklon, který tu někde má být až pětadvacetiprocentní.
Schafbergalpe je napsáno na dřevěném domku, u něhož na pár minut zastavujeme. Někde poblíž tu stojí turistická chata, vhodný výchozí bod pro túry k vedlejším vrcholům Schafbergu, v mlze ale nerozeznáme ani její siluetu. Odtud ještě jedeme skalnatým zářezem zpestřeným dvěma krátkými tunely a pak už zastavujeme na konečné pod vrcholem Schafbergu. Na trati dlouhé 5,5 km s námi souprava za 40 minut překonala výškový rozdíl bezmála 1200 m, z čehož vychází průměrná rychlost stoupání skoro 30 m za minutu. I na zubačku je to velice slušný výkon.
Horský hotel, vzdálený od konečné asi pět minut chůze, stojí na hraně vrcholového hřebene Schafbergu, který spadá k severu čtyřistametrovou kolmou stěnou. Kruhový rozhled odtud je považován za jeden z nejúchvatnějších v celém Rakousku, zejména kvůli jezerům Solné komory – těch má být vidět celkem čtrnáct. Ani tady nám není přáno, a tak musíme vzít zavděk alespoň půllitrem světlého kvasnicového. V hotelovém lokálu sedíme sami, sezona pomalu končí, jakmile napadne první sníh, trať není možné provozovat.
Někdo by mohl namítnout, že na Schafberg nemá cenu jezdit za špatného počasí, ale nám to tak nepřipadá. Svezení po této trati je samo o sobě zajímavým zážitkem a člověk tu nutně musí vzdát poctu těm, kteří ji před více než stoletím dokázali vybudovat v podstatě za jediný rok. Tehdy to prostě lidé ještě s krumpáčem a lopatou uměli.
Další články z vydání Salcbursku zde