La Trochita neboli Starý patagonský expres patří k nejslavnějším turistickým železnicím na světě. Úzkokolejná trať o rozchodu pouhých 750 mm spojující v délce 402 km města Ingeniero Jacobacci a Esquel v argentinské Patagonii byla vybudována postupně během druhé čtvrtiny 20. stol. Parní lokomotivy i většina dosud používaných vagonů pocházejí z roku 1922, pouze jídelní vůz a několik vozů první třídy jsou z roku 1955. A tak se výlet tímhle vlakem stává zároveň návštěvou pojízdného muzea.
Trať proslavil především americký spisovatel a cestovatel Paul Theroux, když svou knihu z roku 1979, v níž popisuje cestu vlakem napříč oběma Amerikami z Massachusetts až do Argentiny, pojmenoval právě The Old Patagonian Express (Starý patagonský expres). V té době ještě pendlovaly vlaky dvakrát týdně v celé její délce. Svého času jsme se po ní vydali i my…
Čtrnáct, možná sedmnáct hodin
V hotelu v pětitisícovém městečku Ingeniero Jacobacci (890 m n. m.) nás varoval portýr: „Čímže odsud pojedete, vlakem? Trochitou? To si tedy užijete! Pokaždé když jsem jím jel, okradli mě a téměř jsme nedojeli do cíle. A po příjezdu jsem měl vlasy plné prachu a šaty černé od sazí. Poznáte, co to je za zážitek…“ Přesto nám ale přátelsky nabídl, že nás svým autem sveze až na nádraží. Funící parní vláček tam uprostřed modernistického betonu z 60. let 20. stol. působí poněkud cize. Přednosta stanice jako by čekal již jenom na nás a zvoní na bronzový zvon visící na nástupišti. Pro většinu lidí na peroně je to ale teprve výzva k opakovaným objetím a polibkům. Scény loučení, jak později zjišťuji, patří snad k nejhezčím zážitkům na argentinských nádražích. Opakují se až do závěrečného mávání, poté co se vlak dal trhnutím do pohybu.
Cestující v druhé třídě sedí na jednoduchých dřevěných lavicích. Uprostřed vagonu stojí velká zdobená kamna, na nichž zavalitý robustní domorodec vaří v modré konvici vodu. Již při odjezdu usrkávají všichni cestující yerba maté, typický argentinský nápoj z lístků cesmíny paraguayské, na který má každý svůj originální „hrneček“ z tykve a bombillu, hezky zdobené kovové brčko, jímž se výluh usrkává. Také v turistické třídě s polstrovanými sedadly stojí kamna, do kterých musí cestující pravidelně přikládat dříví. Naše první zkušenost z jedoucího vlaku: malá okna je rozumné neotvírat. Tomu, kdo se o to pokusí, okamžitě zahalí hlavu mračno prachu a černého kouře se sazemi.
Cesta z Ingeniero Jacobacci přes El Maitén do Esquelu trvá zhruba 14 hodin, ale jak později na vlastní kůži zjišťujeme, může to být klidně ještě třeba o tři hodiny víc. Někdy vlak dokonce do cíle vůbec nedojede – když ho proslulý patagonský vítr doslova sfoukne z kolejí. Vítr, jak se zdá, je vůbec to jediné, co může patagonskému vláčku uškodit. Černou lokomotivu, která kouří, prská a funí, nevyvede jen tak něco z míry. Tak to alespoň tvrdí náš soused v malém jídelním vagoně na konci soupravy, se kterým jsme se dali u skleničky vína do řeči. Vypadá jako typický estanciero, argentinský farmář – vysoké černé holínky, široké pumpky bombachas s pestrobarevným pleteným pásem a sako s koženými ozdobami. Svoji tlustou vlněnou bundu pověsil stejně jako široký černý klobouk nad židli. Juan, jak se jmenuje, je prostě obrázek z patagonské encyklopedie. Není však ani gaučo, ani estanciero. Léta býval průvodčím v tomhle vlaku a veze se jím dnes z nostalgie opět. Zábava nebo dlouhá chvíle? „Když sedíte u okénka a díváte se na plynoucí krajinu,“ říká, „můžete dýchat Patagonii ze všech čtyř stran.“
La Trochita je jedinečné národní dědictví. Originální lokomotivy Baldwin a Henschel, elegantní letité dámy s rudými koly, zakoupené výhodně z Německa a USA v roce 1922, ještě před zahájením stavby tratě, drkotají a supí na klikaté trati a z vysokých komínů vyfukují mračna kouře. „Výhodou těchto mašinek je snadná manipulace na úzkých patagonských kolejích s početnými zatáčkami,“ říká…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nejkrásnější turistické železnice Ameriky