Pinakotéka
Zatímco dosud jsme se snažili vyhnout roli průvodce vatikánskými sbírkami, nerozptylovat popis památek dělením materiálu podle jednotlivých sbírek, ale pokusit se naopak o představení jejich bohatství v souladu s historickým vývojem, v případě malířství o tom uvažovat nemusíme: Časová linie procházející sbírkami vatikánské Pinakotéky je natolik plynulá a provázaná vývojovými souvislostmi, že plně stačí pouze ji sledovat…
Na konci minulého článku o raně křesťanském umění jsme dospěli k byzantským ikonám. Pinakotéka jich vlastní více jak sto, z řeckého i slovanského prostředí, vytvořených od středověku až do 19. stol. Také nejstarší obrazy západní provenience, ještě deskové, mají rysy byzantských ikon. Například ikona sv. Františka, již před rokem 1260 vytvořil Giunta Pisano (první italský malíř s dochovanou signaturou díla), nebo Madona s Ježíškem, kterou o sto let později namaloval boloňský malíř Vittore Cavalli a podepsal jako Vitalis de Bononia F(ecit). Další Trůnící Madona s Ježíškem a světci je přibližně současným dílem Alegretta Nuziho a mohli bychom jmenovat i další díla, jejichž společným jmenovatelem je vznešená odtažitost a vážnost postav, což bylo dáno i posláním těchto a jim podobných děl. Stejně jako původní byzantské ikony, ani ona nelíčila a nepopisovala žádné události, ale ve vší důstojnosti představovala osobnosti, jež bylo možno uctívat, dovolávat se jejich pomoci a obracet se k nim modlitbami. A to i přesto, že občas mívala „dějový doprovod“ po obvodu desky, jako u sv. Františka na zmíněné ikoně Giunty Pisana.
O to více pak vyniká vystoupení Giotta a jeho generace na přelomu 13. a 14. stol., prostoupené už duchem klíčícího humanismu. Vedle tradičních ikon se stále častěji objevují příběhy zasazené do určitého prostředí, namísto zlatého pozadí za nimi vidíme náznaky krajiny a modrou oblohu. Ale především zobrazované postavy v přirozených postojích nejen, že živě gestikulují a jejich tváře jsou plny emocí, ale jsou zachyceny ve své plné tělesnosti a v odpovídajícím, do pozadí obrazů „vhloubeném“ prostoru. Kromě Giottova rozměrného Stefaneschiho triptychu (zhotoveného kolem roku 1315 pro kardinála toho jména) zde můžeme spatřit díla jeho florentské školy, ale jsou tu zastoupeni také Sieňané Simone Martini a Pietro Lorenzetti a další, jejichž působení pak přesahuje až do 15. stol., do slavného quattrocenta, století rané renesance.
Na jeho počátku jako by se na okamžik ještě chtěla vrátit středověká záliba v citovosti a v kráse lidských typů, detailně zachycených šperků a bohatých oděvů dvorského prostředí – ne nadarmo hovoříme o „krásném slohu“ nebo „internacionální gotice“ (vzpomeňme si na husity a jejich nenávist k dívčí kráse světic či Panny Marie na takových obrazech, které považovali za modly a nemilosrdně je ničili). Ukazují nám to obrazy umělců, jako byli třeba Lorenzo Monaco nebo Gentile da Fabriano, autor série desek ze života sv. Mikuláše překypujících nádherou barev i zlata a vytvořených kolem roku 1425 pro tzv. Quaratesiho polyptych.
Výtvory internacionální gotiky, typické tehdy pro celou západní Evropu, byly sice krásné, ale vývoj se už ubíral jinam, směrem k realistickému uchopení světa v jeho fyzické existenci. Stefano di Giovanni, zvaný Sassetta, zastoupený zde obrazem sv. Tomáše Akvinského před krucifixem, fragmentem většího oltáře z roku 1426, o generaci mladší Filippo Lippi a jeho Korunovace Panny Marie z roku 1460, kde neváhal propůjčit Bohorodičce tvář své životní družky Lucrezie Butti, nebo Madona s šátkem od Benozza Gozzoliho, vytvořená kolem roku 1450, to jsou alespoň některá díla a jména umělců, kteří se na procesu podíleli – každý svým způsobem, od novátorské snahy o syrové podání viděné skutečnosti přes zjemnělé připomínání všudypřítomné krásy světa až po stále aktuální sklon k středověké sentimentalitě, jak jsme to mohli vidět u Fra Angelica v kapli Mikuláše V. v papežově gotické rezidenci a přímo zde ve Scénách ze života sv. Mikuláše z Bari z roku 1437 nebo na obraze Madony s Ježíškem, sv. Kateřinou a sv. Dominikem.
V quattrocentu se umělci dopracovali také k poznání zákonů lineární perspektivy (dosud používané spíše empiricky) a konstrukce prostoru, kde si vytýkali často až extrémně obtížné úkoly, dokonale ovládali práci s barvou, a co více, dosavadní malbu temperou na složitě připravovaných dřevěných deskách nahradili malbou olejovými barvami na napjatém plátně.
Leonardo da Vinci, umělec, v jehož díle svým způsobem vyvrcholilo quattrocento se svými objevy a výdobytky, je v Pinakotéce zastoupen jen deskou s postavou sv. Jeronýma z roku 1480 (kdysi ztracenou, téměř zničenou a pak restaurovanou), ale je zde zastoupen jeho současník, byť méně oslavovaný, Pietro Vannucci zvaný Perugino, autor zdejší Madony s Ježíškem a světci z roku 1495 a učitel jedné z největších postav světového malířství, Raffaela Santiho.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vatikánská muzea