Ve výčtu vatikánských muzeí, sbírek a mnoha menších kolekcí, které se vymykají obvyklému řazení, jsou i dvě zvláštní položky hodné naší pozornosti: dvojice souborů tapiserií určených původně do Sixtinské kaple a tzv. Galerie map, obě v horním patře západního spojovacího křídla mezi starým „apoštolským palácem“ a Belvederem…
Tapiserie neboli „závěsné koberce“ byly známy už ve starém Egyptě a hojně se používaly také ve středověku. Jejich využití bylo vždy podobné: zateplení nehostinných a studených interiérů kamenných budov, zvuková izolace, vytvoření útulnějšího prostředí, zkrášlení obytných nebo reprezentačních místností. A to nejen v budovách a chrámech (v katedrálách západní Evropy tvořily mnohdy souvislou dekoraci stěn nebo chórových přepážek), ale například též ve výbavě stanů urozených vojevůdců při válečných taženích. A nesmíme nezapomínat ani na Blízký východ a na koberce perské či obecně blízkovýchodní provenience, které evropskou produkci ovlivňovaly.
Ne všechny tapiserie však byly stejné povahy. Zejména v zacházení s termínem „koberec“ či dokonce „gobelín“ musíme zacházet opatrně. Ne všechny závěsné textilie bývaly tkané. Často šlo o pouhé výšivky, ba dokonce jen aplikace přišívané prostě na textilní podklad, jak ukazuje slavná tapiserie s líčením tažení Viléma Dobyvatele do Anglie roku 1066, zdobící kdysi interiér katedrály v normandském Bayeux. Během staletí se technika tapiserií zdokonalovala, zejména v prostředí francouzského dvora, a svého vrcholu dosáhla na konci středověku. Jedním ze středisek byl francouzský Arras, podle něhož Italové tapiseriím říkají arazzi, ale pak to byly zejména Flandry, které si vydobyly čelné místo, takřka bez konkurence. Tkalcovské dílny v Tournai, Bruselu, Antverpách a na dalších místech byly v 16. stol. proslulé tvorbou „tkaných obrazů“ podle návrhů významných umělců, kteří vytvářeli předlohy (tzv. kartony) v měřítku 1:1 na slepených papírových listech, odkud je tkalci přenášeli do osnovy na tkalcovském stavu. A stejně oblíbené byly i tkané „reprodukce“ stávajících, tedy už hotových a oblíbených děl nejslavnějších tehdejších malířů, mezi jinými, jak jinak, i zbožňovaného Raffaela (a později například Rubense).
Materiálem byla téměř vždy ovčí vlna, s níž tkalci uměli postihnout i ty nejjemnější finesy kresby a nuance barev. Po staletém působení světla a nezadržiteném blednutí materiálu jsou jejich výtvory dnes sice barevně chudší než v době svého vzniku, ale i tak patří k nejcennějším příkladům spojení malířské tvorby a uměleckého řemesla. Abychom však byli důslední, sluší se upozornit, že ve sledovaném období nelze ještě hovořit o „gobelínech“. Výroba gobelínů, jakkoliv technologicky podobná, patří až do Francie doby Ludvíka XIV.
Ve Vatikánu se zachovaly vzácné tapiserie různého původu, například v podstatě ještě pozdně gotické tapiserie vytvořené v Tournai v polovině 16. stol. (dnes v kapli Pia V.), ale nejslavnější jsou soubory spjaté s Raffaelem a jeho dílnou. Už při návštěvě Pinakotéky jsme se mohli setkat se sérií bruselských tapiserií se scénami ze života sv. Petra a Pavla podle Raffaelových kartonů, určených původně pro boční stěny Sixtinské kaple, které papež Lev X. u Raffaela objednal v roce 1515. Raffael, spolu se svými žáky, tehdy vytvořil potřebné kartony (dnes ve sbírkách londýnského Victoria & Albert Museum) a konečné provedení díla svěřil bruselské dílně Pietra van Aelsta, která je dokončila na podzim roku 1519. Série obsahovala deset významných epizod ze života obou světců včetně Obrácení sv. Pavla a Předání klíčů sv. Petrovi, ale z uvedeného počtu je jich v Pinakotéce vystaveno jen osm.
Za Klimenta VII., už po Raffaelově smrti (zemřel roku 1520), došlo na vytvoření dalšího souboru tapiserií, určeného taktéž do Sixtinské kaple, tentokrát na téma Kristova života. Tvůrci kartonů byli Raffaelovi odchovanci (tzv. Nová škola, na rozdíl od Staré školy pod Raffaelovým přímým vedením) a tapiserie samotné provedla do roku 1531 opět van Aelstova dílna…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vatikánská muzea