Mutěnice
Už na mapě vypadala kóta 266 m zlověstně, i když vlastně o žádnou dramatickou výšku nejde. Teploměry ale byly v Česku vyhřáté v průměru nad třicítku, přičemž na jihovýchodní Moravě bylo ještě o pár stupňů víc. Vzduch se tetelil horkem, ani lísteček se nepohnul a prudké stoupání nás nakonec donutilo seskočit z kol a vést je mezi vinicemi.
Měli jsme tak čas rozhlédnout se kolem sebe a pokochat se pohledem na keře révy, obsypané bílými a modrými hrozny, kolem nichž vinaři otrhali listy, aby je co nejvíc vystavili blahodárným účinkům slunečních paprsků. Sluníčko je nabíjelo svou energií, která se v bobulích měnila v cukry. Vinaři si libovali. Čím vyšší obsah cukrů, tím lepší červené. Náplast za škody, které způsobily mrazy na začátku roku. Konečně jsme na kopci. Kótu jsme pokořili a mohli obhlédnout okolní svahy. Pruhy keřů s hrozny se táhnou po zdejších zvlněných kopečcích jako různě poskládané kousky manšestru. Někde deset řádků, jinde třeba dvacet pět. Jedna vinice má tvar obdélníku, druhá je trojúhelníkem s mírně uhnutou špičkou. Společné výtvarné dílo přírody a člověka.
Mutěnice jsou největší vinařskou obcí na Hodonínsku, vinohrady se rozkládají na 150 ha a obhospodařuje je více než tisícovka drobných pěstitelů. Na některých vinicích je půda pod keři nakypřená, aby dobře vstřebala vodu při dešti, který ale už týdny chybí, jinde je porostlá trávníkem a leckde i plevelem. Záleží na péči vinohradníka. Úrodu zpracovávají ve vinných sklepech soustředěných pod vinohrady, v proslulé lokalitě zvané Búdy. O zdejší vinařství se zasloužili johanité, jimž obec pařila do roku 1537, a novokřtěnci neboli habáni, kteří zde pobývali. Typickým prvkem většiny zdejších sklepů je vystouplé vstupní průčelí zvané žúdro a tradiční slovácké ornamenty vyškrábané do omítky na červenohnědém podkladu. Asi pět stovek búd tvoří pitoreskní vinařskou dědinu s názvy ulic, hospodou i několika penziony.
Po úzké asfaltce se spouštíme z kopce, projíždíme okolo Dubňanských búd a zastavujeme na hrázi Jarohněvického rybníka. K vodě sestupují pozorovatelé ptáků vybavení trojnožkami, na nichž mají uchyceny silné dalekohledy nebo fotoaparáty s teleobjektivy. Dočetli jsme se, že tady můžeme vyplašit kvakoše nočního, pozorovat tenkozobce i poslouchat hlas bukače velkého a sledovat let volavek. Mutěnické rybníky jsou bohatým výskytem vodního ptactva proslulé a jeho pozorovatelé tuto oblast s oblibou navštěvují.
Po několika kilometrech vjíždíme na Mutěnku, jak pojmenovali cyklostezku, která byla postavena na tělese bývalé železniční trati Kyjov – Svatobořice – Dubňany – Mutěnice. Trať určená zpočátku pro osobní dopravu a přepravu zemědělských produktů sloužila v posledních letech své existence převážně k přepravě uhlí z místních lignitových dolů do hodonínské elektrárny. Útlum lignitového hornictví na Slovácku vedl k postupnému zániku této železnice. Nakonec koleje zmizely a na jaře 2012 je nahradil hladký asfaltový povrch cyklostezky o celkové délce 13 km. Prochází volným terénem a díky jen minimálním výškovým rozdílům se po ní šlape báječně. Užívají si ji i bruslaři.
Ve Svatobořicích-Mistříně je naším cílem někdejší internační tábor. Zdejší památník připomíná nekonečné množství lidských příběhů, které se tu odehrály. Na kruhovém soklu stojí 33 postav zhotovených z kujného železa. Tvoří nekončící spirálu, která odkazuje k počtu lidí, kteří přicházeli a odcházeli. Osudy vězňů ve Svatobořicích, zvláště za druhé světové války, připomíná nedávno otevřené muzeum. Symbolicky se do něho vchází přes vagon, protože tehdy i vězně většinou sváželi nacisté po železnici. Drželi zde příbuzné nepřátel režimu, jimiž pro ně byli například příslušníci zahraničního odboje, mimo jiné přes 330 příbuzných letců RAF, také například oba sourozence Jiřího Voskovce a mnoho jiných známých osobností vědy, umění a kultury. Po atentátu na Heydricha sem gestapo umístilo také děti popravených odbojářů. Rodiče tehdy jedenáctileté Jarušky Smržové pomáhali Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hodonín