Biblická hora Moria neboli Chrámová hora (hebrejsky Har ha-Bajit, arabsky Harám aš-Šaríf) je spjata s Abrahámovým krutým příběhem se šťastným koncem i s osudy proroka Muhammada a jako taková je drahá srdci tří monoteistických náboženství: judaismu, islámu i křesťanství. Moria
Ať se na Jeruzalém díváme odkudkoli, málokdy ji lze přehlédnout. Dominuje svému okolí a její ploché lichoběžníkovité temeno o stranách dlouhých 488, 315, 470 a 280 m zabírá zhruba šestinu rozlohy Starého města. Předmětem pozornosti byla odedávna, už od počátku židovské státnosti. Kladlo se sem místo Abrahamovy oběti na hoře jménem Moria, kam bohabojný Žid se synem Izákem musel putovat až ze vzdálené Beer-šeby a kde mu seslaný anděl v poslední chvíli zabránil provést hrůzný čin, jímž ho Bůh zkoušel. Už král David, vůbec první z židovských vladařů nad městem, se na počátku 10. stol. př. n. l. rozhodl postavit zde Hospodinu oltář. Zřejmě pomýšlel i na chrám coby pozemský Boží příbytek a důstojné místo pro archu úmluvy s deskami Desatera, jenže to uskutečnil až jeho syn Šalomoun v roce 964 př. n. l.
Stavba to byla tak výjimečná, že její popis se stal součástí Bible. Ze Starého zákona (2 Pa 3–4) víme, že při stavbě bylo použito těch nejušlechtilejších materiálů, ať už šlo o kámen nebo o jedlové, cypřišové a cedrové dřevo dovážené z Libanonu, k tomu stříbro a měď, drahokamy… A „ryzího zlata“, jímž byl obložen celý vnitřek, zde bylo tolik, že „jen zlato na hřebech vážilo padesát šekelů“ (více než půl kila). Výsledkem byla stavba o půdorysu zhruba 14 × 27 m, vysoká asi 14 m, v níž byl uložen chrámový poklad a především zde byl malý posvátný prostor pro archu úmluvy, střeženou pozlacenými postavami cherubínů s rozpjatými křídly. Záhadná archa, řekněme truhla, bývala považována za tajemný prostředek komunikace – ovšem s kým? A její popis, spolu s elementárními znalostmi rádiové komunikace, svádí tu a tam některé fantazií obdařené badatele ke znepokojivým myšlenkám…
Šalomounův chrám, jak stavba vešla do obecného povědomí, byl součástí půdorysně složité královské rezidence a zároveň symbolickým centrem státu. Nevyhnuly se mu loupeže ani horší pohromy. Už za Šalomounova syna Rechabeáma byl poprvé vyloupen, v roce 926 př. n. l. ho poničili Egypťané, a když v roce 586 dobyl Jeruzalém smutně proslulý Nabukadnesar, Babyloňané chrám vyloupili, obyvatelstvo odvlekli a město srovnali se zemí. Šalomounův chrám zničili tak dokonale, že se ani nedá přesně určit místo, kde původně stávala archa, jež se nenávratně ztratila. Každopádně však nadále platilo, že do posvátných prostor chrámu či do odpovídajících míst směli vstoupit jen nejvyšší kněží, a tak se tento zákaz po celá staletí pro Židy vztahoval prostě na celý pahorek. Stanovisko Vrchního rabinátu Izraele se nezměnilo dodnes. Jenže v poslední době přibývá Židů, zejména z ultraortodoxních a nacionalistických kruhů, kteří požadují, aby modlení na Chrámové hoře bylo Židům povoleno, což znovu eskaluje napětí kolem tohoto místa.
Když Kýros II. v roce 540 obsadil Babylon a dva roky nato umožnil Židům návrat z „babylonského zajetí“ do vlasti, mohl být obnoven i jeruzalémský Chrám. Podle svého obnovitele byl nazýván Zorobábelovým nebo prostě Druhým chrámem. Byl menší, skromnější, ale rovněž opakovaně zpustošený a dokonce několikrát zhanobený. Jako příklad může posloužit perzekuce Židů za Antiocha IV., kdy byla jejich svatyně po roce 169 př. n. l. změněna na Diův chrám a dokonce jim byla předepisována povinná účast na obřadech spojených s obětováním prasat a pojídáním vepřového…
V roce 63 př. n. l. se Palestiny zmocnili Římané. Dosazený neoblíbený židovský král Herodes zřejmě vsadil na vlasteneckou kartu a po roce 37 př. n. l. zahájil přestavbu Zorobábelova chrámu na „nejnádhernější chrám na světě“. Součástí úprav bylo i vybudování mohutných opěrných zdí terasy na východní, jižní a západní straně. Výstavba chrámu, označovaného stále za Druhý chrám, se táhla až do roku 65. Pouhých pět let nato, po Titově vítězství v tzv. židovské válce, byl definitivně zničen. Po porážce Bar Kochbova povstání z let 132–135 byl na jeho místě postaven Jupiterův chrám, který zanikl s příchodem křesťanství ve 4. stol. Pak už bylo mezi troskami jenom smetiště, o které nikdo nejevil zájem (leda jako o zdroj stavebního materiálu). Křesťané pečovali o svůj chrám Božího hrobu, po roce 530 zde měli chrám Panny Marie, založený Justiniánem II. na jižní straně terasy, a Židům, pokud v Jeruzalémě nějací zbývali, sem byl vstup zakázán…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jeruzalém