Via Dolorosa
Kdo by neznal ony půvabné, většinou lidově prosté „křížové cesty“ na stěnách našich venkovských kostelů, nehledě na kapličky ve volné krajině, připomínající čtrnáct zastavení Kristovy cesty na Golgotu? A jaký pak může být zážitek z oné „pravé“ Křížové cesty v Jeruzalémě? Via Dolorosa
Původní Via Dolorosa, ona „Bolestná“ či „Křížová cesta“, po níž se zbičovaný Kristus s křížem na rameni vlekl ulicemi Jeruzaléma na popraviště vstříc strašlivé smrti, představuje vlastně jen část dnešní rušné ulice. Kdybychom ji chtěli projít, stejně jako naprostá většina zbožných poutníků a běžných turistů, asi bychom tak jako tak začali hned v prvním úseku, tedy u pozdější Lví brány na východní straně města. Tam ulice ještě nese jméno podle zmíněné brány a teprve po nějakých 200 m chůze bychom mohli říci, že od té chvíle kráčíme už v Kristových stopách. Ale ani to ne tak docela, protože dnešní dlažba ulice, jak už to u starých měst bývá, leží místy 3–5 m nad úrovní dlažby původní.
Pro lepší orientaci ještě dodejme, že ulice zpočátku běží od hradeb víceméně přímo k západu, než se zaplete do labyrintu úzkých uliček ztrácejících se v mraveništi krámků a nejrůznějších stánků a než se pak (stále jako Via Dolorosa) dočista rozplyne ve shluku staveb v sousedství chrámu Božího hrobu na konci Kristovy pouti.
Na samém začátku, poté co Lví branou vejdeme do města a po pravé straně mineme rozsáhlý komplex konventu sv. Anny s kostelem, jemuž věnujeme pozornost v samostatném článku, vede naše trasa při severní straně Chrámové hory přes území dávno zaniklé pevnosti, kterou zde dal postavit Herodes Veliký před rokem 23 př. n. l. a pojmenoval ji na počest Marka Antonia. Dlouhá léta byla sídlem prokurátora, římského správce Judeje, a právě tady Pilát Pontský vyslýchal Krista. Názory na její vzhled se liší, ale zdá se, že pevnost měla přibližně obdélný půdorys a předchůdkyně dnešní ulice už tehdy procházela přímo pevností po její podélné ose, mezi branami na obou kratších stranách.
Teprve zde začíná vlastní Křížová cesta, a i když mnohé z uctívaných objektů jsou dílem upřímné snahy dát putování po Kristových stopách konkrétní náplň v duchu evangelia, o původnosti a poloze svatyní připomínajících jednotlivá zastavení Kristovy cesty lze pochybovat. Na jejich významu pro křesťanskou víru to samozřejmě nic nemění, nezaměňujme vroucí víru poutníků s pedantským lpěním na detailech, ale i věřící přicházející do Jeruzaléma s touhou po bližším poznání svatých míst snad ocení některá fakta.
První zastavení je ještě v areálu pevnosti, na místě, kde byl Kristus vyslýchán Pilátem. Z Pilátova sídla nezbylo zhola nic, celá pevnost byla totiž po Titově dobytí Jeruzaléma v roce 70 srovnána se zemí, a tak nutno brát za vděk jen velmi přibližnou (a spíše špatnou) lokalizací místa na nádvoří dnešní muslimské dívčí školy (Omarovy medresy) po levé straně ulice, kam z ulice stoupají schody.
Podle líčení sv. Jana (19,13) se mělo vše udát na místě zvaném Na dláždění či Dlažba, ale pokud byla někde skutečná původní dlažba odhalena, bylo to daleko hlouběji a především jinde. Jen upřímná snaha připomenout si onu událost sem přivádí poutníky, i když dost sporadicky, protože objekt školy není běžně přístupný (v lepším případě za drobný bakšiš).
Zato o místě druhého zastavení netřeba pochybovat. Novodobé latinské nápisy při vstupním portálu františkánského kláštera na protější straně ulice připomínají, že na tomto místě byl Kristus flagellavit, zbičován, a vojáci mu na hlavu nasadili coronam de spinis, trnovou korunu. Událost připomínají dvě mladší svatyně uvnitř areálu: kaple Bičování, původně románská stavba z 12. stol., rekonstruovaná v roce 1927, a velká kupolová kaple Odsouzení z roku 1904, kde lze spatřit i pár kamenů z původní dlažby, snad té, o níž hovoří sv. Jan. Zde byl Kristus odsouzen a předán Židům (v rozporu s u nás obvyklým řazením výjevu k prvnímu zastavení). Zde také musel uchopit kříž, a to je též námětem druhého zastavení obvyklých „křížových cest“, i když tam je vše zredukováno na sdělení „Pán Ježíš přijímá kříž“.
Největší část původní římské ulice však lze spatřit v podzemí, přístupném z kláštera sester kongregace Panny Marie Sionské, který následuje za františkánským klášterem, opět po pravé straně, oddělen od něho jen úzkou uličkou. Zmíněná Dlažba se zde zachovala v takřka neporušené podobě. Ulice antických měst bývaly dlážděny naplocho pokládanými deskami a jedna z nich je tu dochována i s vyrytými vzorci pro hru v kostky, jíž si římští vojáci krátili dlouhou chvíli. A součástí podzemního komplexu je též velký klenutý rezervoár dešťové vody (cisterna), který sloužil k zásobování paláce…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jeruzalém