Oltář Ukřižování na Golgotě v Chrámu božího hrobu na Via Dolorosa v Jeruzalémě

Chrám Božího hrobu

Nejposvátnějším místem křesťanství v Jeruzalémě je chrám Božího hrobu, ve východních církvích kostel Vzkříšení, onen chrám všeho křesťanstva podobající se „stářím zešedivělé matce, do jejíž tváře vryl boj dlouhého života hluboké stopy,“ jak skoro před sto lety napsal Gustaf Dalman, německý teolog a první ředitel Německého evangelického ústavu pro výzkum starověku ve Svaté zemi.   Chrám božího hrobu

 Vzpomínka na Kristovo ukřižování, už tenkrát vlastně justiční vraždu na hraně římských zákonů, byla asi daleko vytrvalejší, než bylo milé židovským duchovním autoritám. Římané, ovládající tehdy Judeu, byli asi ti poslední, kdo by měli zájem na podpoře kultu nějakého kontroverzního kazatele – vždyť monoteistická víra, kterou zastával, byla v rozporu s tehdejším oficiálním náboženstvím. A tak není divu, že v roce 135 dal císař Hadrián (možná schválně) na místě Kristova ukřižování postavit chrám bohyně lásky Venuše, spojený s erotickými kultovními praktikami. Situace se změnila až poté, co Konstantin I. po vítězství nad Maxentiem v bitvě u Mulvijského mostu roku 312 ovládl celou západní část Římské říše a hned rok nato vydal tzv. edikt milánský, jímž bylo křesťanství (zatím alespoň) zrovnoprávněno s ostatními římskými kulty. Konstantinova matka Helena se v roce 326 dokonce vypravila za památkami Kristova umučení do Svaté země. Zpět přijela se znalostí místa a také s cennou relikvií. Poté, co spouštěním do studny „mírně mučili Žida Judase“, prozradil jim ten nešťastník, kam Židé před staletími zlovolně schovali Kristův kříž. A kříž se tam skutečně našel! Provázen zázraky a nadpřirozenými úkazy byl pak slavnostně přivezen do Říma a Svatá země se stala předmětem pozornosti.

Bylo tedy známo místo Kristova ukřižování a dokonce i plochý kámen, na němž jeho tělo leželo po sejmutí z kříže, byl znám hrob, kam byl uložen a z něhož posléze vstal z mrtvých, a konečně byla známa i podzemní cisterna, kde sv. Helena jeho kříž našla.

Za Konstantina I., po zevrubném průzkumu místa, byl zbořen Venušin chrám a začala se stavět velkolepá bazilika, vysvěcená už po devíti letech, roku 335. Architektem byl jistý Eustachios, který přímo nad místem Kristova hrobu vztyčil svatyni Zmrtvýchvstání (anastasis) ve tvaru prostorné rotundy o průměru 38 m s ochozem neseným mramorovými sloupy a pilíři; její půdorys je dodnes prakticky nezměněn a dokonce některé sloupy a obvodové zdi do výše 11 m jsou z oné doby.

Na rotundu pak Eustachios navázal bazilikálním pětilodím o délce 300 m v duchu jiných starokřesťanských chrámů své doby, jehož původní podoba však zcela zanikla v nepřehledné změti neustále připojovaných kaplí a dalších prostor. Dvě z nich však zaujímají dominantní postavení od prvopočátku. Kromě zmíněného místa Kristova hrobu je to také skalnatý vrchol pahorku, na němž byl se dvěma dalšími odsouzenci ukřižován – ona legendární Golgota či Kalvárie, popraviště pojmenované snad podle tvaru skály (oba názvy jsou odvozeny z aramejského a latinského výrazu pro lebku) či podle lidských kostí volně se zde kdysi povalujících. Pokud si ji v duchu obrázků z biblické dějepravy představujeme jako holý vrcholek kopce nad městem, nemýlíme se, protože takovou Golgota v Kristově době byla. Během staletí však byla i ona pojata do interiéru chrámu.

Chrám božího hrobu v Jeruzalémě z ptačí perspektivy
Chrám Božího hrobu je ze všech stran těsně obklopen zástavbou

V roce 614 byla Konstantinova stavba poničena Peršany, ale pak zčásti obnovena, roku 1009 ji téměř do základů rozbořil nechvalně proslulý fátimovský chalífa al-Hákim, jenž ničil křesťanské památky zcela záměrně a systematicky, a nakonec byla obnovena křižáky v letech 1099–1149. Ti dali chrámu dnešní víceméně románskou podobu – nebýt ovšem četných vylepšení a přídavků, které přišly při obnově chrámu po požáru roku 1808 (například kupole rotundy) a po zemětřesení v roce 1927.

Zajímavá je příslušnost „chrámu všeho křesťanstva“ k různým církvím, které o něj mají pečovat a mohou zde konat bohoslužby. Moc svornosti mezi nimi nepanuje. Nejvíce pravomocí náleží řecké pravoslavné církvi, která spravuje více jak polovinu objektu, a po ní římskokatolické církvi, zastoupené dnes františkány. Arméni zde mají tři kaple, na koptskou a syrskou církev zbývá po jedné a zastoupena zde kupodivu není ruská pravoslavná církev, o protestantských „hereticích“ nemluvě; ti si museli postavit své vlastní kostely opodál. Gruzínská ortodoxní církev byla ze sporů vytěsněna docela. A pak je zde ještě etiopská ortodoxní církev, živořící ve svém (staticky ohroženém) klášteře na střeše kaple sv. Heleny. Přímo v chrámu vlastní jen malou jeskyni, údajný hrob Josefa z Arimatie, kam mají věřící přístup jen přes konkurenční kapli koptskou. Temperamentní rvačky mezi mnichy, jež musí řešit dokonce izraelská policie, občas baví televizní diváky na celém světě. Proto není divu, že všichni raději dbají na ustanovení z roku 1852, které přesně vymezuje čas bohoslužeb a veškerou činnost ve společných prostorách. Bez souhlasu všech stran tam není možno přemístit jediný kultovní předmět, zažehnout lampu anebo dokonce otevřít okno. O to radostněji však mohou řemeslníci hlučně upravovat „vlastní“ svatyně, zejména v průběhu bohoslužeb „u sousedů“. Ve světle všech těchto půtek a schválností jeví se prozíravé, ba vizionářské rozhodnutí sultána Saladina, který již koncem 12. stol. svěřil klíče od chrámu spolu s povinností chrám otvírat a zavírat dvěma muslimským rodinám, v nichž se tato funkce dědí s velkou hrdostí z generace na generaci dodnes…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 2/2022

Chrám božího hrobu