Národní park České Švýcarsko je u nás druhým nejmenším a zatím nejmladší parkem. Vznikl v roce 2000, ale to neznamená, že do té doby nebyla zdejší příroda pod ochranou. Dnešních téměř 80 km2 národního parku bylo už od roku 1972 součástí chráněné krajinné oblasti. Našli bychom v něm však území, která dostala statut chráněných míst již téměř před devadesáti léty. Už v dobách, kdy ochrana přírody byla ještě mlhavým pojmem, řada lidí chápala, že unikátní lokality je potřeba nějakým způsobem chránit, aby se z jejich bohaté rozličnosti mohli těšit i budoucí návštěvníci.
Vzhledem k charakteru zdejší krajiny se dají v národním parku České Švýcarsko rozlišit tři pomyslná výšková patra – soutěsky, svahy a vrcholy. České Švýcarsko
Chladné soutěsky České Švýcarsko
Za nejspodnější patro se považuje kaňon Labe a soutěsky, jimiž protékají jeho přítoky. Některé z nich patří k nejnavštěvovanějším místům parku, jiné ke klidovým oblastem a vstup do nich je zakázán. Lemují je příkré skalní stěny a slunce do nich proniká jen krátkou část dne. Bývá tam chladno a vlhko.
Křemenné pískovce jsou navíc velmi dobře propustné pro podzemní vodu. V oblasti Lužického zlomu na východě parku dochází k výraznému zasakování dešťových vod a po desetiletích, patrně i staletích, se voda objeví na stěnách dolních částí soutěsek. Vytváří tak dobře zavlažovaný podklad pro uchycení mechů a dalších rostlin, současně díky odparu způsobuje ledničkový efekt a dále ochlazuje dna soutěsek. Chladný vzduch se drží u dna, takže tu vzniká klimatická inverze. Ta ve svém důsledku způsobuje zvrat vegetačních stupňů, díky čemuž najdeme ve zdejším prostředí rostlinné druhy, jež jinde v naší zeměpisné šířce rostou v horských a podhorských oblastech. Přestože dna soutěsek leží v nadmořské výšce kolem 150 m, jejich vegetace odpovídá výšce 900–1000 m.
Mezi zdejší chladnomilné rostliny patří i vzácné druhy, jako jsou violka dvoukvětá, vranec jedlový či plavuň pučivá. Národní park je obzvláště bohatý i na mechorosty, kterých se na jeho území uvádí až 350 druhů, z toho čtyři desítky ohrožených. Pro podstatnou část z nich jsou chladné a vlhké soutěsky skutečným rájem.
Voda přefiltrovaná přes stovky metrů pískovce se vyznačuje extrémní kvalitou, a tak není divu, že ve většině toků najdeme pstruha potočního a některé další ryby, všeobecně uznávané jako indikátory čistoty vody. K nim patří lipan podhorní, vranka obecná a také mihule potoční ze skupiny kruhoústých.
Na tomto prostřeném stole hoduje několik predátorů, například vydra, která z místních řek nikdy nezmizela, i když na většině dalších lokalit u nás byla prohlášena za vyhubenou. Z ptačí říše je to pak ledňáček, kterému zde dělá společnost ještě jeden „potápěč“, skorec vodní. Dalším obyvatelem známým spíše z horních toků řek je konipas horský. V posledních letech se v soutěskách objevil i bobr, který tu zřejmě nevytváří stálé osídlení jen díky nedostatečnému množství vhodné potravy. Obrovským úspěchem národního parku je pak návrat lososa po padesátileté přestávce.
Nejznámější a také nejnavštěvovanější ze soutěsek je Edmundova. Patří také k nejdéle chráněným lokalitám v parku. Za chráněné území byla vyhlášena spolu s Tiskými stěnami a Pravčickou bránou již roku 1933.
Svahy a plošiny České Švýcarsko
Střední patro národního parku je nejrozsáhlejší a také nejvíce přetvořené člověkem. Původní květnaté a především kyselé bučiny byly nahrazeny hospodářským lesem. V 18. a 19. stol. začali majitelé panství vysazovat dřeviny, jejichž rychlý růst měl přinést i rychlejší návrat investic. Zdejší šlechtici měli totiž rozsáhlé plány na další aktivity, jako byl výzkum rudných ložisek či investice do počínající turistiky. To vyžadovalo hotové peníze, které mohl přinést rychle rostoucí les. A tak se místo vytěžených buků začaly objevovat jehličnany. Šlo především o smrky, které původně rostly v chladných soutěskách a v boji o dostatek světla vytvářely rovné a vysoké kmeny. Byly žádané na výrobu lodních stožárů a vozily se po Labi až do loděnic na jeho dolním toku. Nově se však smrky začaly vysazovat i na teplejších půdách, což sice urychlilo jejich růst, ale na úkor kvality dřeva i odolnosti vůči chorobám.
Dalším dovezeným jehličnanem se stal modřín, který u nás původně rostl v mnohem vyšších nadmořských výškách v moravských pohraničních horách. Díky dřevu pevnějšímu než u jiných jehličnanů byl velmi oblíbený. Vetřelcem číslo jedna se však stala vejmutovka. Borovice z východu Severní Ameriky velmi rychle rostla, a tak poskytovala svým majitelům vytoužený profit. Problém ovšem byl, že velmi opadavý strom s pěti dlouhými jemnými jehlicemi ve svazku vytvářel vysokou vrstvu suchého jehličí, která úspěšně bránila zmlazování porostu jinými rostlinami než jeho vlastními potomky.
Ve středním patru národního parku najdeme také největší zástupce zdejší fauny. Původní druhy jako jelen evropský, srnec obecný a prase divoké si rychle zvykly na nově vytvořené hospodářské lesy, na počátku 20. stol. k nim přibyl kamzík horský a muflon obecný. Zatímco kamzíci se v národním parku objevují sporadicky, mufloni, přes podstatné snížení jejich původního stavu na čtvrtinu, tvoří stále hrozbu pro rozvoj bylinného podrostu.
Ve středním patru národního parku dnes probíhá nejvíce zásahů, jejichž smyslem je návrat k původnímu stavu mnohem diverzifikovanějších biotopů.
Skalní města a náhorní plošiny České Švýcarsko
Nejvyšší patro národního parku patří k nejpůsobivějším, ale současně i druhově nejchudším. Vrcholy pískovcových skal a ohraničené náhorní plošiny jsou vystaveny rozmarům počasí a chudá skalnatá půda poskytuje živobytí jen pro opravdu otužilé druhy. Typickým zástupcem je borovice lesní. Ekologicky přizpůsobivá, ale konkurenčně slabá, našla na nejvyšších výspách skal své místo, kde nemusí soutěžit se schopnějšími jehličnany. Vytváří tak acidofilní bory, které jsou doprovázeny břízou a jeřábem a umožňují dostatečný přístup světla pro bylinné patro. To je tvořeno především brusnicemi, tedy borůvkou a brusinkou, a také porosty odolného vřesu. Opět jsou zde hojně zastoupeny mechorosty, tentokrát suchomilnými druhy, k nimž se navíc přidružuje bohatá paleta lišejníků, jichž se na nevelkém území národního parku vyskytuje kolem 200 druhů.
Skalní věže a útesy jsou především útočištěm ptáků, z nichž někteří patří k silně ohroženým druhům a v rámci parku jsou terčem monitorování i jeho chloubou. Jedním z nejcennějších druhů je sokol stěhovavý, který se u nás v 70. a 80. letech minulého století považoval již za vyhubeného. Dnes v pískovcových skalách na obou stranách hranice hnízdí zhruba 10–13 párů, což ze zdejší lokality činí největší hnízdiště tohoto krásného dravce ve střední Evropě.
Dalším významným obyvatelem pískovcových útesů je čáp černý. Tento plachý pták je sice vázán na potravu z říček a potoků na dně údolí, avšak své mohutné obydlí často buduje na nepřístupných skalách vysoko nad soutěskami. Stejně jako sokol je citlivý na vyrušování, a proto musí být jeho oblíbené lokality v době hnízdění uzavřeny pro turistické a horolezecké aktivity. V národním parku pravidelně hnízdí několik párů, které zde v rekordním roce 2017 vyvedly celkem 18 mláďat.
Trojici nejvzácnějších ptačích druhů uzavírá naše největší sova, výr velký. Dává přednost skalním převisům či rozsedlinám, v národním parku žije rovněž několik párů, v celé oblasti Labských pískovců jich je 15–20.
Smutným příběhem je osud tetřeva hlušce. Kdysi byl v Českém Švýcarsku oblíbenou lovnou zvěří, ale v posledních desetiletích odtud zcela vymizel. Zdejší populace byla velmi dobře adaptována k životu na skalních plošinách, kde nacházel dostatek potravy ve formě bobulí borůvek a brusinek. Na rozdíl od svých bratrů z rozsáhlých lesů, kteří k toku využívají lesních mýtin, místní tetřevové si při svatebních projevech oblíbili okraje útesů, kde byli chráněni před predátory a dobře viditelní pro potencionální partnerky. Možná i tento zvyk se jim stal osudným, když tak posloužili za dobrý terč lovcům. Hlavní důvodem vymizení tetřeva v Českém Švýcarsku však byla změna původních lesů i nástup masové turistiky včetně neregulovaného horolezectví. Po našem největším lesním kurovi nám tak zůstala jen jména místních lokalit jako je Tetřevna či Na Tokáni.
Velké návraty České Švýcarsko
Od vzniku národního parku v roce 2000 se mnoho změnilo. Řada projektů přinesla ovoce a posunula zdejší faunu a flóru blíž ke stavu, jaký tu existoval před stovkami či ještě pouhými desítkami let. Akce Losos 2000 začala vysazováním lososího plůdku do Jetřichovské Bělé a Kamenice už dva roky před vyhlášením národního parku. Výsledek se dostavil za pět let, když se v Kamenici objevili první čtyři dospělí lososi, kteří se sem po Labi vrátili vytřít. Projekt s kolísajícími výsledky pokračuje dodnes a každoročně se objevuje několik jednotek či desítek jedinců, kteří překonali stovky kilometrů, aby dosáhli říčky, jejíž chuť si zapamatovali z prvních chvil svého života…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa České Švýcarsko/Labské pískovce