Pravčická brána - celkový pohled

Brána z pískovce

Pravčická brána
„Vidím … divokou část skal, Pravčickou bránu, kde jsme stáli pod kamenným obloukem, který nad našimi hlavami vytvořil mocný duch přírody.“ Tato slova si zapsal dánský pohádkář Hans Christian Andersen již v roce 1831, kdy navštívil pískovcovou krajinu na česko-saském pomezí. Malebný skalní oblouk zasazený do romantické krajiny však přitahoval pozornost už před návštěvou dánského spisovatele. A přitahuje ji dodnes. V Evropě totiž žádný větší pískovcový most není.

 První zmínku o symbolu Českého Švýcarska najdeme již v 15. stol. Tehdy se mu říkalo Grosses Tor – Velká brána. Vedla přes něj hranice mezi panstvími, jejichž majitelé spolu vedli územní spor. Po jeho vyřešení se hranice posunula na sever a celý skalní útvar se ocitl na území Čech. Později se mu začalo říkat Prebischtor. Původ německého názvu není úplně jasný, podle jedné teorie to bylo poměrně rozšířené jméno místních obyvatel. V české verzi prošel jistým vývojem, používaly se varianty jako Prebišská brána, Brána Prebišova či Prevyšovská brána. Teprve ve 30. letech minulého století se ustálil současný název.

Už v první polovině 19. stol. se stal skalní oblouk vyhledávanou lokalitou, jak ostatně popisuje již zmiňovaný Hans Christian Andersen. Dokazují nám to též dochované obrazy a rytiny z té doby. Velký příznivec rozvoje turistiky, Edmund Moritz Clary-Aldringen, nechal v 70. letech vybudovat až k bráně dlážděnou stezku z Hřenska zvanou Palagiensteig, po níž se dalo na místo dojet koňmo. Pro osvěžení panstva pak sloužil výčep v jednoduché dřevěné chatě pokryté kůrou. Stejně tak byla upravena další cesta spojující místo s Mezní Loukou, jež byla nazvána podle Edmundovy sestry Leontiny Gabriely. Gabrielinu stezku najdeme na mapě dodnes – název se používá pro celou červeně značenou trasu mezi Mezní Loukou a rozcestím Tři prameny v údolí Dlouhé Bělé nad Hřenskem.

Pravčická brána - Výletní zámeček sokolí hnízdo s restaurací
Výletní zámeček sokolí hnízdo s restaurací

Zdaleka největší počin však přinesl rok 1881. Edmund Moritz najmul skupinu barabů (kočovných italských kameníků) a zadal jim stavbu velkoryse pojatého výletního zámečku Sokolí hnízdo. Italové byli nejen levní, ale i zruční a stavbu ve skalní průrvě měli hotovou za jediný rok. Velkolepý zámeček v alpském stylu sloužil původně pro významné hosty majitele panství, ale později se stal výletním a ubytovacím hostincem pro širokou veřejnost. V té době bylo též upraveno několik vyhlídek na okolních skalách a začalo se vybírat vstupné od turistů, což je praxe, ve které soukromý vlastník Sokolího hnízda pokračuje dodnes, ačkoliv vyhlídky jsou součástí území národního parku.

Pata Pravčické brány leží v nadmořské výšce 415 m. Rozpětí oblouku v těchto místech je 26,5 m a výška 16 m. V nejtenčím místě má pískovcový most tloušťku pouhé 3 m a šířku 7–8 m. Brána vznikla boční erozí pískovcových vrstev a eroze též neustále snižuje její pevnost. Po podrobném geologickém průzkumu v roce 1982 byl vrchol brány uzavřen pro návštěvníky. Eroze by se tím měla zpomalit a zároveň to zvyšuje bezpečnost turistů při případném kolapsu, který je v tomto případě – stejně jako u jiných podobných oblouků ve světě – jednou nevyhnutelný. Podle některých odborníků je dokonce s podivem, že se tak ještě nestalo, přestože je relativně tenký masiv vystaven neustálému střídání teplot. Možným vysvětlením je horizontální trhlina mezi pískovcovými vrstvami v jižním pilíři, která funguje jako přirozená dilatační spára a vyrovnává pnutí v kamenném překladu způsobeném rozdíly teplot. Tato nesporná přednost je patrně důvodem, že nám oblouk vydržel až do dnešních časů…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa České Švýcarsko/Labské pískovce

Pravčická brána

Shopping Cart