Verona
Sotvakdo ze statisíců návštěvníků, kteří každoročně přicházejí do Verony, nezná tragický příběh známé milenecké dvojice a nepřipomene si závěrečné dva verše Shakespearova dramatu. I když je samozřejmě otázkou, zda se zmíněný příběh skutečně udál a zda to bylo skutečně ve Veroně; ostatně ani Shakespearovo autorství není nesporné. Nicméně není to jen příběh tragické lásky, který do města láká turisty. I bez Shakespeara je Verona otevřenou knihou italské historie.
Počátky dnešní Verony, zhruba čtvrtmilionového města v severní části Pádské nížiny, lze hledat už na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l., kdy zde, v ploché krajině na dohled od alpských velikánů, vznikla zemědělská osada. Rozkládala se na levém břehu Adiže, naproti dnešnímu centru, a zřejmě těžila i z výhodné polohy na cestě do Alp, zejména k Brennerskému průsmyku.
Na místě prehistorické osady (rétské a později keltské) vznikla ve 2. stol. př. n. l. římská kolonie, která se postupně vyvinula ve významnou metropoli celé oblasti, a velkému významu se Verona těšila také ve středověku. Ostrogótský král Theodorich ji počátkem 6. stol. povýšil na královské město, poté zde vládli Frankové, císařové ze šfaufské dynastie odtud ovládali severní Itálii. Za bojů o investituru se města zmocnili v polovině 13. stol. ghibellinští Scaligerové. V roce 1387 je vyhnali milánští Viscontiové, ale už roku 1405 Verona připadla Benátkám, které ji ovládaly až do Napoleonova příchodu v roce 1801. Po jeho pádu připadla Rakousku a po jeho porážce ve válce s Pruskem roku 1866 a následném plebiscitu, se stala spolu s většinou severní Itálie součástí Italského království.
I z tohoto zběžného přehledu můžeme vytušit, jak bohatou přehlídku pamětihodností z více než dvoutisíciletého období nám dnešní Verona může nabídnout. Ostatně v roce 2000 bylo celé její historické centrum zařazeno na seznam Světového dědictví UNESCO. Po památkách z prehistorických období, chovaných v Museo Lapidario Maffeiano (jednom z nejstarších archeologických muzeí v Evropě) a přímo v Museo archeologico, jsou chronologicky jako první na řadě stavby římského původu. Nejnápadnější je Arena, obrovský a nezvykle dobře dochovaný amfiteátr z 1. stol., podle některých pramenů druhý největší na světě vůbec, hned za římským Koloseem. Stavba na eliptickém půdorysu se stupňovitým hledištěm kolem ústředního prostranství dodnes budí respekt nejen po stavební a estetické stránce, ale i důvtipným řešením zcela praktických požadavků, k nimž i dnes v podobných zařízeních patří bezpečnostní nároky, například rychlá průchodnost složitého systému ochozů a schodišť – vždyť v době své největší slávy mohla pojmout až 25 000 diváků! V pozměněné roli aréna slouží dodnes – jako otevřené divadlo pod širým nebem, kam z celé Evropy směřují zájezdy na opery G. Verdiho a jiná představení. Ostatně i mohutné hradby nedaleko odtud, u nichž obvykle parkují zájezdové autokary, stojí za pozornost: jsou to původní římské hradby z 3. stol.
Teatro romano, římské divadlo z počátku našeho letopočtu, s tak velkým počtem diváků nikdy nepočítalo a bývalo podstatně menší. Jeho ruiny ve svahu na protějším břehu Adiže se dochovaly ve skromnějším rozsahu. Zato starý Kamenný most (Ponte Pietra) z 2. či 1. stol. př. n. l. je stále skvělou ukázkou starého římského inženýrství. Divokou Adiži, ženoucí své tyrkysově zbarvené vody z ledovců podél historického centra, zde překlenuje pěti půlkruhovými oblouky (s typicky římskými průtokovými otvory v pilířích pro případ povodně, stejně jako kvůli úspoře materiálu) a dodnes slouží veškerému provozu … už více jak dva tisíce let!
Skutečné centrum města, kypící životem a pestrým hemžením stálých obyvatel i početných návštěvníků, zaplňujících ulice, tržiště, obchody i desítky útulných hospůdek a kaváren, tedy přesně „v italském stylu“, najdeme hlouběji ve spleti uliček mezi arénou a právě zmíněným mostem. Je to především Piazza delle Erbe, spolu se sousední Piazza dei Signori, kde je soustředěna i většina budov městské samosprávy. První z obou náměstí (volně přeloženo Zelný trh) se rozkládá na místě římského fóra, kde se kdysi pořádaly i závody koňských spřežení (odtud pochází jeho podélný půdorys). Zhruba uprostřed ho zdobí fontána s římskou sochou zvanou mylně Veronská madona a na severním konci benátský sloup s okřídleným lvem sv. Marka třímajícím knihu Evangelia – jsme přece v Benátsku a až sem po dlouhá staletí sahala moc města na laguně.
Náměstí obklopují malebné středověké paláce, některé s věžemi (Torre Gardello, Torre Lamberti), a z jeho jižního konce vybíhá rušná via Cappello, nápadně plná turistů. Právě zde totiž, při cestě z náměstí vlevo, lze ve dvoře domu čp. 23 patřícího kdysi rodině Capuletů spatřit tzv. Juliin balkon co připomínku nesmrtelného příběhu. Možná se sluší na chvíli odvrhnout skepsi ke všem legendám i to, že se vlastně neví, zda vůbec a kde… a přes hlavy turistů lovících selfíčka si dopřát trochu dojetí nad příběhem, který se udál, snad opravdu, někdy kolem roku 1302…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Benátsko