Veneto - Benátsko - scaligerský hrad v Malcesine

Veneto – od Alp k Jadranu

Veneto
Od alpských vrcholků k plážím Jaderského moře, od římských památek k perlám renesance, od půvabů přírody k romantickým zákoutím historických měst, od Palladiových vil k nesmrtelnému dramatu Shakespearovu, od sklenky jiskřivého Prosecca po lahodný řez tiramisù – návštěva Benátska může mít mnoho podob. Tento severoitalský region nabízí množství skvostů, jež stojí za podrobné prozkoumání. A to ještě na konci cesty čeká jeho hlavní město, slovutné Benátky, jimž se podrobně věnujeme v samostatném čísle. Při plánování cesty do Benátska rozhodně nešetřete časem!

Benátsko (italsky Veneto) je jedním z 20 italských regionů. Rozkládá se na severovýchodě země mezi Gardským jezerem a Benátkami, na severu do něj zasahuje několik alpských horopisných celků, z nichž nejznámější jsou Dolomity, na jihu se rozkládají rozlehlé nížiny. Tyto nížiny, ještě v třetihorách zaplavené mořem a po miliony let se rozrůstající o sedimenty přinášené řekami z Alp, byly už od neolitu domovem vyspělých zemědělských společenství, využívajících jak úrodné půdy, tak zdejšího příznivého klimatu. Koncem 2. tisíciletí př. n. l., na sklonku doby bronzové a na samém prahu historie, to pak byly zejména keltské a illyrské kmeny, které obývaly rozsáhlé nížiny v povodí řeky Pádu, stejně jako zvlněné podhůří Dolomit a široká horská údolí. I přes rozmach etruských států na jihu (od 7. stol. př. n. l.) zůstávala oblast dlouho stranou zájmu Římanů – území severně od Pádu dokonce (formálně) až do roku 41 př. n. l.

Veneto - Benátsko

Hospodářský a strategický význam „Předalpské Galie“ vzrostl během následující římské expanze na sever, kdy legie císaře Augusta překročily Alpy a roku 15 př. n. l. dosáhly Dunaje. Noví vládci všude zakládali své kolonie a posádková města. Celá severní Itálie pak jako pevná součást Římské říše sdílela její osudy, a to včetně úpadku ve 3. a 4. stol. a nástupu křesťanství, které výrazně poznamenalo celou společnost a její kulturu.  Po rozdělení impéria v roce 395 a následném zániku Západořímské říše roku 476 byl právě sever vystaven největšímu náporu barbarských kmenů – například Hunů, Langobardů, ale ještě v 8. stol. i Maďarů. V případě Langobardů, kteří už v 6. stol. přijali křesťanství, je však možno hovořit alespoň o budování řádného státu – Langobardského království. Přitom byla země neustále předmětem zájmu Byzance (hlavně území při Jaderském moři) a Franků; Byzantinci však hlouběji do vnitrozemí nepronikli, zatímco Karel Veliký byl roku 774 korunován lombardským králem a v zemi pak, i když víceméně formálně, vládli jeho nástupci.

Ve vrcholném středověku se zde, podobně jako ve střední Itálii, prosadil duch svobodných měst a drobných feudálních státečků všeho druhu – zatím hovoříme stále o celé severní Itálii jako celku, z něhož v této éře nelze historii Benátska izolovaně vytrhnout. Vedle patricijských republik (Benátky, Padova, ale i přímořský Janov) a měst pod vládou šlechtických rodů (scaligerovská Verona, estenská Parma a Modena a jiné) tu existovala celá knížectví jako Milánské vévodství Viscontiů a další. Dnes už nepřehledný propletenec jejich vzájemných spojenectví a rivalit byl navíc ještě poznamenán zápasem dvou tehdy nejmocnějších uskupení evropské politiky: příznivců papežské autority, v Itálii zvaných „guelfové“, a jejich protivníků „ghibellinů“ na straně světských „římských císařů“, pocházejících většinou z německé jazykové oblasti. Zejména guelfský Milán a ghibellinská Verona hrály tehdy významnou roli jako bašty Lombardské a Veronské ligy. Celá země tehdy trpěla nekonečnými (a pro nás už dnes pramálo přehlednými) válkami. Občas se na nich podíleli i naši vladaři – za pomoc při tažení Fridricha Barbarossy proti odbojnému Milánu byl Vladislav II. roku 1158 odměněn královskou korunou. Benátky, tedy samo město, zůstávaly těchto útrap ušetřeny, ale to neznamenalo, že by stály stranou konfliktů; jejich zájem však směřoval především k Orientu a k námořnímu obchodu.

Veneto - Benátsko

Roztříštěnost moci v severní Itálii trvala až do novověku, i když ve větších celcích. Stále většího významu nabývalo Savojské vévodství (pozdější Sardinsko-Piemontské království) na západě, rozsáhlá území při Pádu ovládali milánští Viscontiové a oblast od Verony na východ Scaligerové, páni della Scala, o nichž se více dočteme v následujících článcích. Ty sice Viscontiové v roce 1387 z Verony vyhnali a zmocnili se všech jejich držav (sami tehdy už ozdobení titulem vévodů, který jim za tučný úplatek 100 000 zlatých udělil Václav IV.), ale své nově nabyté panství dlouho neudrželi. Už v roce 1405 ztratili všechna území od Gardského jezera na východ ve prospěch rozmáhajících se Benátek a v roce 1447 vymřeli. Milánského vévodství, už bez Benátska, se ujali Sforzové. Náš přehled se tím značně zjednodušuje. Od roku 1405 se již můžeme zaměřit pouze na Benátsko v historických i politických souvislostech.

V roce 1796 vtrhla do severní Itálie Napoleonova vojska (mnohde vřele vítaná obyvatelstvem) a její mapa se načas proměnila ve prospěch jím dosazených vladařů. Ti už tak oblíbení nebyli. Revoluční duch francouzského vojska i kouzlo Napoleonova příbuzenstva a přátel brzy pominuly, a když se po císařově pádu a Vídeňském kongresu (1814–1815) mělo vše vrátit do původních kolejí, byly už v pohybu síly, které nebylo možno zastavit: probuzené italské vlastenectví a úsilí o sjednocení celé země – Risorgimento neboli Obrození. Většina severní Itálie včetně Benátek byla tehdy v rámci Lombardsko-benátského království kongresem přiřčena Rakousku, ale zdá se, že pro nevýbojné a celkem mírumilovné Habsburky to byl spíše danajský dar. Italové se bouřili, stateční bojovníci, novináři a básníci plnili rakouské věznice a pevnost „Lo Spilbergo“, tedy brněnský Špilberk, zná z učebnic každý italský školáček.

Veneto - Benátsko

Hegemonem hnutí odporu se stalo Sardinské (resp. Sardinsko-piemontské) království, které v čele s králem Karlem Albertem ze savojské dynastie a s francouzskou podporou nakonec vytáhlo do boje proti Rakousku. Byl to počátek zdlouhavých válek, provázených řadou povstání ve městech pod rakouskou správou (zejména v revolučních letech 1848–1849) i přímých střetnutí na bojištích. Maršál Radecký tehdy slavil jedno vítězství za druhým (u Vicenzy a Custozzy v roce 1848 a u Novary na jaře následujícího roku), ale po legendárním Garibaldiho tažení a po krvavých vítězstvích italských a francouzských vojsk u Magenty a Solferina (1859) bylo roku 1861 vyhlášeno Italské království v čele s Viktorem Emanuelem II., synem Karla Alberta. Benátsko bylo v té chvíli stále ještě rakouské, ale už ne nadlouho. Po porážce v prusko-rakouské válce roku 1866 a následujícím referendu (což byla jedna z podmínek rakouské kapitulace), se Rakousko muselo Benátska vzdát a to se připojilo k Italskému království.

Za 1. sv. války, kdy Itálie bojovala na straně Spojenců, byly oblasti na severovýchodě země po čtyři roky dějištěm krvavých bojů, v Benátsku především na řece Piavě. Tam, poblíž městečka San Donà, se v roce 1918 vyznamenali naši legionáři, stejně jako v boji o výšinu Doss Alto nad Gardským jezerem a na mnoha dalších místech, kde jejich účast připomínají četné pomníky i jména ulic. Naopak do 2. sv. války se (tradičně protiněmecká) Itálie zapletla po boku třetí říše, ale jejích severních oblastí se velké válečné operace přímo nedotýkaly. Nezůstávaly však stranou fašistických represí, spojeneckých náletů, aktivit partyzánů a samozřejmě i dramatických událostí spojených s Mussoliniho loutkovým režimem „Italské sociální republiky“ v posledních týdnech války.

Veneto - Benátsko

Doba po roce 1945 pak byla pro italský sever včetně Benátska obdobím obrovského ekonomického, kulturního a společenského rozmachu. Právě sever je dnes srdcem italské ekonomiky a oporou postavení země mezi hospodářskými velmocemi.

Veneto