Jestliže se o Rakousku mluví jako o alpské zemi, pak o Korutanech to v rámci celého státu platí bez výhrad, neboť většinu povrchu tu zabírají masivy Východních Alp, podobně jako je tomu ve Vorarlbersku, Tyrolsku, Salcbursku a Štýrsku. Z toho vyplývá, že reliéf této páté největší rakouské spolkové země (9536 km2) je značně mnohotvárný a spletitý, a tak nebude od věci, porozhlédnout se po něm trochu podrobněji.
Korutany protíná od východu na západ jedna z nejvýznamnějších alpských tektonických linií, která se začala vyvíjet v neogénu při kontaktu Adriatické tektonické desky s deskou Euroasijskou. Říká se jí Periadriatická linie nebo někdy také Drávská jizva, případně Gailská linie. Jak poslední dva názvy napovídají, vede údolími Drávy a jejího přítoku Gailu, z Korutan pak dále pokračuje přes východní Tyrolsko do Itálie. Tato porucha od sebe odděluje dva základní východoalpské stavební celky, Centrální krystalické Alpy a Jižní vápencové Alpy.
Na území Korutan se k Jižním vápencovým Alpám počítají tři pohoří, z nichž žádné nedosahuje třítisícové nadmořské výšky. Dvě tvoří přirozenou státní hranici. Z rozlehlých Karnských Alp (Karnische Alpen), převážně budovaných vápenci a krystalickými břidlicemi, patří Korutanům jen úzká oblast severně od hlavního hřebene, po kterém běží hranice s Itálií a v němž se vypíná impozantní nejvyšší štít Hohe Warte (2780 m). Po hlavním hřebeni také vede turistická stezka (Karnischer Höhenweg), místy zajištěná umělými pomůckami. Přechod celou touto trasou, dlouhou více než 100 km, je náročným fyzickým výkonem, ale při dobrém počasí i mimořádným zážitkem ze spousty neustále se měnících velkolepých krajinných scenerií. Poblíž rakousko-italsko-slovinského trojmezí navazují na Karnské Alpy nižší vápencové Karavanky (Karawanken), jejichž hlavní hřeben tvoří ve více než stokilometrové délce hranici se Slovinskem. Jsou hojně zalesněné, v nižších polohách mají travnaté vrcholy pověstné pestrou alpskou květenou, nejvíce skalnatých štítů v čele s nejvyšším Hochstuhlem (2237 m) leží hlavně v jejich centrální, turisticky nejatraktivnější části, nejsnáze dostupné z Klagenfurtu. Dálničním tunelem pod Karavankami si každoročně zkracují cestu k Jadranu desetitisíce Čechů, samotné horstvo ale naši turisté ke své škodě moc nenavštěvují, což je zřejmě způsobeno velkou přitažlivostí blízkých Julských Alp.
Gailtalské Alpy (Gailtaler Alpen) jsou vymezeny údolími Drávy a Gailu, převážná část území jejich nejatraktivnější horské skupiny – Lienzských Dolomit (Lienzer Dolomiten) – už ale leží na tyrolském území. V korutanské části pohoří si zvláště zaslouží pozornost přírodní park Weissensee, o němž píšeme na jiném místě, a také přírodní park Dobrač (Dobratsch) nesoucí jméno nápadného oblého hřbetu s jehlou televizního vysílače na vrcholu (2166 m). Ze svahů Dobrače je excelentní výhled na Karavanky, Karnské a Julské Alpy, na několik velkých jezer a samozřejmě na nedaleký Villach, odkud vede na parkoviště pod vrcholem populární placená vyhlídková horská silnice, jež překonává převýšení 1200 m.
Největší pozoruhodností Dobrače jsou ale pozůstatky obrovského skalního řícení z roku 1348. Tehdy se z jižní stěny odlomilo okolo 150 milionů m3 vápencových hornin, které přehradily řeku Gail a vzduly její vody do několikakilometrové vzdálenosti. Když se potom tato hráz protrhla, při náhlé záplavě zahynulo několik tisíc lidí. Událost však měla i jeden pozitivní dopad – vzhledem k jejímu katastrofickému rozsahu se o ní dochovala spousta písemných záznamů, a ty po několika staletích pomohly vědcům dopátrat se jejích příčin. Svou roli sehrálo tektonické narušení masivu Dobrače, tyčícího se v těsném sousedství výše vzpomenuté Periadriatické linie, a pomyslným stisknutím spouště pak bylo zemětřesení s epicentrem v nedaleké Itálii. Geologická literatura řadí dodnes tuto katastrofu k největším skalním řícením, k nimž došlo v historické době.
Jižní vápencové Alpy odděluje od Centrálních krystalických Alp údolí Drávy. Na západě Korutan je Dráva předělem mezi Gaitalskými Alpami a horskou skupinou K…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Korutany