Majestátní hrad, viditelný už z dálky, shlíží do malebného údolí řeky Gurk ze 150 m vysokého vápencového bradla. Prvně zmiňován byl v darovací listině krále Ludvíka Němce z roku 860, a to jako hrad Astaruizza. Slovinci, kterých v Korutanech žije bezpočet, mu říkají Ostrovica.
Až do poloviny 12. stol. drželi hrad salcburští arcibiskupové, pak byl jako knížecí léno darován Spanheimům, kteří si podle něj začali říkat Osterwitzové. Korutanský vévoda jim roku 1209 udělil dědičný titul číšníků, který s sebou nesl povinnost starat se o vinné sklepy a zásobovat nápoji panovníkův stůl. Poslední číšník z rodu Osterwitzů, Hans Schenk, byl v roce 1478 zajat Turky (proti nimž paradoxně právě hrad chránil místní obyvatelstvo) a bez potomků zemřel v jejich vězení.
Z éry Osterwitzů se traduje lidová legenda o obléhání hradu tyrolskou hraběnkou Markétou Pyskatou, první manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, mladšího bratra Karla IV. Její vojsko údajně odtáhlo teprve poté, co obránci hradu hodili nepřátelům marnotratně k nohám dobytče naplněné obilím, aby dokázali, že ještě zdaleka nejsou v úzkých a hlad jim rozhodně nehrozí. O tom, že to bylo jejich poslední maso, pomlčeli. Nesmlčel to ale kronikář Jakob Unrest, od kterého zřejmě příběh převzal i Lion Feuchtwanger do svého románu Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá. Dnešní historici sice vyprávěnku považují za smyšlenou, ale je příliš povedená, než abychom ji jen tak opominuli, když už se stala součástí světové literatury. Ostatně ani Markéta, zvaná Pyskatá, prý vůbec nebyla ošklivá, měla jen kolem sebe spoustu nepřejícníků, včetně někdejšího švagra Karla IV.
Nová kapitola dějin hradu začala ještě za bojů proti Turkům. V nich zazářil Christoph Khevenhüller von Aichelberg a za vojenskou pomoc císaři Ferdinandu I. dostal roku 1541 na hrad zástavní právo. Jeho syn Johann získal roku 1593 hraběcí titul. Působil však v diplomatických službách ve Španělsku, a tak roku 1571 postoupil hrad Hochosterwitz svému bratranci Georgovi. Ten stále ještě pod hrozbou turecké invaze hrad opevnil, postavil zbrojnici a pověstných 14 bran.
Vznikla tak unikátní pevnost. Každá brána byla vybavena jiným obranným mechanismem, proto prý hrad nikdy nebyl dobyt. A jelikož později komplex nezaznamenal žádné podstatné změny, jde o unikát, který má právem nakročeno k zapsání na seznam Světového dědictví UNESCO.
Jedinečné je i to, že Khevenhüllerové vlastní hrad dodnes, jak si kdysi přál Johann; však taky nechal toto přání spolu se svými iniciálami a letopočtem 1559 vytesat do mramorové desky na…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Korutany