Kunstmuseum Liechtenstein
V centru Vaduzu, na pěší zóně Städtle, stojí vedle sebe nižší podlouhlý černý kvádr a vyšší, půdorysně však daleko menší bílá kostka. Vzájemně se přitahující a doplňující jednota protikladů, budovy Lichtenštejnského uměleckého muzea a nadace Hilti Art Foundation.

Historie Lichtenštejnské státní umělecké sbírky začala nenápadně. V roce 1967 daroval Maurice, hrabě von Bendern, státu 10 obrazů. Z hlediska dalšího vývoje šlo trochu paradoxně o díla starých mistrů, mezi nimiž byla jména jako Anthonis van Dyck či Jan Steen. Tento čin se stal popudem ke vzniku státní umělecké sbírky o rok později. Už její první kurátor, Georg Malin, se ale začal záhy orientovat na světové moderní a současné umění. Zprvu na grafiku od konce 19. stol. a posléze na sochařství, které je spolu s různými objekty a instalacemi těžištěm sbírkové činnosti Lichtenštejnského uměleckého muzea dodnes.

Už v 80. letech se plánovala stavba samostatného muzea, tehdy ještě neúspěšně. Až po nástupu nového kurátora sbírky a současného ředitele muzea, Friedemanna Malsche, v roce 1996 se situace změnila. Skupina mecenášů společně s knížecí vládou a obcí Vaduz uskutečnila dlouho vysněný plán – černý kvádr byl v srpnu 2000 předán Lichtenštejnskému knížectví jako dar k miléniu a o čtvrt roku později se nová budova Kunstmuseum Liechtenstein otevřela veřejnosti.

Muzeum má dvojí roli – slouží jako národní galerie a zároveň i vzdělávací zařízení. „Otevřený pohled je naším mottem, dialog naší metodou, současnost naší kompetencí“ – to je základní krédo, které instituce naplňuje nejen obměňovanými výstavami děl ze svých sbírek, ale také jinými krátkodobými výstavami, individuálními i kolektivními, a spoustou dalších akcí, od přednášek, přes filmové projekce, speciální prohlídky až třeba po prázdninové ateliérové dílny pro děti. Vždycky platí, že návštěvníci jsou rovnocennými partnery – otevřete svoje oči a vstupte do dialogu s uměním, vyzývá je muzeum.

V loňském roce zaznamenalo Lichtenštejnské umělecké muzeum významné rozšíření – v jeho bezprostředním sousedství byla otevřena budova nadace Hilti Art Foundation – to je ona bílá kostka z úvodu tohoto článku, s černým kvádrem propojená v jeden funkční celek. Členové rodiny Hilti, známé především díky firmě na výrobu elektrického ručního nářadí, která nese její jméno, sbírají umění již od 70. let 20. stol., od 90. let pak v rámci nadace budují svou sbírku dlouhodobě a plánovitě. Výsledkem je v současnosti soubor asi 200 obrazů, soch, objektů a fotografií, které dílem patří do období klasické moderny zhruba od 80. let 19. stol. do konce 2. sv. války, dílem k současnému umění poválečnému. Těžiště představují kubismus, futurismus, expresionismus, surrealismus, konkrétní umění a umělecké hnutí Zero.

Nadace a muzeum vzájemně spolupracují už dlouho, vždyť také hlavní témata jejich sběratelské a akviziční činnosti si jsou velmi blízká. V případě muzea jde především o minimalistické a konceptuální umění, díla autorů z okruhu Arte Povera, symbolismus, futurismus i surrealismus. Prezident nadace Michael Hilti byl jedním z hlavních iniciátorů vzniku Kunstmusea, naopak sbírka nadace se poprvé veřejně prezentovala právě v jeho prostorách výstavou již v roce 2005, deset let před otevřením samostatné budovy.

Od otevření nové budovy až do začátku letošního října se nadace prezentuje výstavou 50 děl ze své sbírky, mezi jejichž autory najdeme jména jako Picasso, Miró, Magritte, Arp, Ernst, Klee, Giacometti, Dubuffet, Calder, Colombo, Fontana či Uecker. Exponáty umístěné ve třech podlažích jsou rozděleny do tří témat. První část v suterénu nese název Mystérium člověk a tvoří ji převážně plastiky z let 1910–1970 (ale také třeba Picassův obraz Žena v křesle) zachycující různými uměleckými formami člověka jako jedince. První patro patří klasické moderně zhruba z rozmezí let 1880–1950, pod názvem Experiment a existence tam najdeme třeba Beckmannův obraz Vojákův sen, Ráj podle představy Maxe Ernsta, Klauna od Paula Kleeho, plastiky Arpa, Giacomettiho i Calderovu nepojmenovanou instalaci ze dřeva a drátu. Už název poslední části ve třetím patře Imanence a transcendence dává tušit, že se přesuneme do světa moderního umění reprezentovaného především různými objekty, instalacemi a abstraktními obrazy.

Velmi reálná je naproti tomu stálá výstava Lichtenštejnského uměleckého muzea hned u vchodu. Tvoří ji jediná nevelká místnost, barevným provedením i zařízením nepřehlédnutelná. Stěny bílé a červené, úzký dlouhý chromovaný stůl, u něj bílé, červené a jedna černá židle. Na čelní stěně vpravo povědomá černobílá fotografie muže s bradkou a v placaté čepici, vlevo zasklená vitrínka s nápisem STENGAZ a nad tím uprostřed pět písmen, stejně jako nápis na vitríně v azbuce – LENIN. První dojem našince, který podobné nápisy a výzdobu pamatuje v reálném každodenním provedení, je trochu nejistý, ale záhy se vše vysvětlí. Celá místnost je vlastně uměleckým dílem – jeden ze zakladatelů konstruktivismu a ruského, resp. sovětského designu Alexandr Michajlovič Rodčenko navrhnul v roce 1925 pro Mezinárodní výstavu dekorativních umění v Paříži Dělnický klub jako ve své době vysoce moderní prostor pro setkávání a vzdělávání pracujících. V minulosti byl několikrát instalován na různých místech v rámci různých tematických či retrospektivních výstav a po dohodě s moskevským archivem Rodčenka a jeho manželky, rovněž konstruktivistické umělkyně Varvary Stěpanovové, byl ve Vaduzu umístěn dlouhodobě.

Milovníci moderního umění už nějakou dobu vědí, že Lichtenštejnské umělecké muzeum a nadace Hilti Art Foundation stojí za návštěvu, byť třeba jen při krátké zastávce, až budete projíždět „kolem“ při cestě Švýcarskem do Itálie. A platí to vlastně pro každého, kdo má pozitivní vztah k výtvarnému umění jako takovému.

Další články z vydání o Lichtenštejnsku naleznete zde