Když v mysli jistého šlechtice dozrálo rozhodnutí zasvětit zbytek svého života Všemohoucímu, zapřáhl volské spřežení a vydal se na cestu s tím, že zvířata povede Bůh a zastaví je v místě, které pro svého nového služebníka vybral. A tak se i stalo – zvířata padla vyčerpáním v odlehlém alpském údolí sevřeném věncem vysokých hor, kde potom Konrad s pomocí benediktinských mnichů založil klášter. S jeho budováním byl spokojen, okolní přírodou nadšen, pouze mu vadilo, že se místu začalo říkat Volská louka. Když jednou opět přemýšlel, jak by je lépe pojmenoval, zaslechl zpěv nábožné písně a pak si všiml, že nad klášterem se okolo jednoho z vrcholů vznášejí andělé. Náhle byl název na světě – Engelberg, česky Andělská hora.

Tolik legenda. Šlechtic však skutečně existoval, jmenoval se Konrad von Sellenbüren a benediktinský konvent Engelberg založil společně s mnichy z kláštera Muri v Aargau okolo roku 1120. Nový klášter se brzy stal jedním z hlavních středisek vzdělanosti středního Švýcarska a o jeho tehdejším významu svědčí i to, že určitý čas podléhal přímo papeži. V průběhu staletí však musel i častokrát překonávat nepřízeň osudu. Nevyhýbaly se mu epidemie, měl problémy za reformace a jeho areál třikrát vyhořel, naposled v roce 1729 do základů. Po požáru byl znovu obnoven v barokním slohu a v této podobě se zachoval až do současnosti. Dnešní zhruba třicetičlenná mnišská komunita se kromě pastorační činnosti podílí i na kulturním dění a nadále se hodně angažuje v oblasti vzdělávání. V klášterních budovách sídlí renomované gymnázium s rozšířenou výukou jazyků, což je pro absolventy z nejbližšího okolí skoro nutnost, neboť v Engelbergu jasně převažuje zaměstnanost v sektoru služeb, hlavně v turistickém ruchu.

Klášterní kostel spolu s několika dalšími prostorami si lze prohlédnout v rámci placené prohlídky s výkladem, který obvykle podává některý z řeholníků. Pro skupiny bývá také pořádána prohlídka chrámu spojená s varhanním recitálem, jelikož zdejší chloubou jsou především největší švýcarské varhany, čtyřmanuálový nástroj s více než stovkou registrů a devíti tisíci píšťalami.

V minulosti se stala jedním z nejvýznamnějších zdrojů klášterních příjmů výroba sýrů, po nichž byla stálá poptávka dokonce až ve vzdálených oblastech Ticina a Lombardie. Nešlo o zanedbatelné množství, například evidence z roku 1769 uvádí, že do jižních oblastí bylo vyvezeno 80 t sýra. V minulém století se výroba postupně přestala klášteru vyplácet a skomírala…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lucernské jezero