Maďaři, a Budapešťané obzvlášť, jsou posedlí trhy a tržnicemi. Svou tržnici má každá větší čtvrť, ale kromě toho existuje ještě jedna ústřední, tzv. Velká tržnice, kterou najdete také v každém turistickém průvodci. Důvod je jednoduchý – jedinečná atmosféra v historických kulisách. Už jenom její prohlídka člověka nasytí.
Břicho Budapešti – i tak bychom mohli nazvat Velkou tržnici na levém břehu Dunaje, u pešťského konce mostu Františka Josefa. Nekonečné řady stánků se zeleninou a masem i dnes „sytí“ polovinu obyvatel hlavního města. Vodím sem každou zahraniční návštěvu: tady koupím křupavé husí škvarky, tamhle čerstvé housky, v patře to zapijeme sudovým tokajským… Jedním slovem paráda. Ještě nikdo nebyl nespokojený, naopak se mě pořád ptají, kdy si tenhle výlet zopakujeme. Musím ale upozornit, že tohle je letmý pohled cizinců, kteří tu chodí s otevřenou pusou. V kulisách z konce 19. stol. se nachází vše, co se dá spojit s vyhlášenou maďarskou kuchyní, a třeba takový svazek česneku s maďarskou trikolorou, kousek čabajky, uherský salám Pick nebo upečená husí játra v keramické nádobce – to je asi nejlepší suvenýr.
Zevnitř, očima samotných trhovců, vypadá Velká tržnice jinak, i když její hodnotu a krásu všichni uznávají. „Myslím si, že v Evropě, a možná i v celosvětovém měřítku, je taková velká hala jedinečná. Doufám, že se podaří zachovat její charakter. Společně s ředitelem o to neustále bojujeme, vždyť už sem chtěli nastěhovat autosalon, prodejnu televizí, praček a jiné elektroniky… Ale kouzlo tržnice se přesto neztratilo. Máme tu třicet řezníků, dvaasedmdesát zelinářů, v patře jsou hadráři neboli butikáři… Pokud se nám v přízemí podaří udržet charakter trhu, můžeme konkurovat velkým nadnárodním společnostem,“ říká ten nejkompetentnější, Guszti báči (strýček Guszti) – nikdo neřekne Ágostonu Kmettymu jinak. A on je v této společnosti vskutku „kmetem“, dokonce i oficiálně, protože předsedá komoře budapešťských trhovců, ale lidově se mu říká „hlavní hokynář“. Dnes tu má obchod s „hungarikami“, maďarskými specialitami. „Do tržnice jsem přišel v šedesátém devátém, kdy se ještě říkalo, že soukromníci jsou všiváci,“ pokračuje živá paměť tržnice. „Moje děti ani nevzali do školky. V jednasedmdesátém jsem dostal živnostenský list. Tehdy byla tržnice skoro prázdná, protože jen málokdo se odvážil soukromě podnikat. Byli jsme vyobcovanou vrstvou společnosti.“
Dobře začalo být v polovině 70. let. Tehdy byly v módě žigulíky – Guszti báči a jeho kolegové si například díky vánočním stromkům, melounům, bramborám a dalšímu sezonnímu zboží mohli několik oněch „brežněvovských koníků“ koupit. V té době činilo nájemné 240 forintů, dnes je to 400 000 forintů (asi 40 000 Kč) měsíčně. Kdysi míval Guszti báči 12 zaměstnanců, dnes už jen dva. V dobách prosperity prodal denně i sto přepravek rajčat, dnes sotva tři čtyři… Vysvětlení je následující:
„Neexistuje sezona zavařování, vymřely babičky, lidé nemají peníze. Kdysi v pohnutých časech, jako byla třeba revoluce v roce 1956, měla každá rodina naplněný špajz, třeba na půl roku. Dnes jsou špajzy prázdné. Ani nevím, co se s těmi všemi komorami stalo. Jisté je, že lidé si doma neschovávají žádné potraviny do rezervy.“
Nostalgická nálada Gusztiho neopouští, naopak, jeho slova jsou stále hořčí.: „Nejlepšími zákazníky byli staří lidé. Rodina nakoupila, navařila a zavařila všechno, od zelených fazolek přes lečo po ovoce… Špajz byl plný. Když zemřela moje tchyně, našli jsme u ní třicet let stará švestková povidla, byla vynikající. Dnes stará tetka projde kolem pultu, shodí na zem mrkev a dá si ji do tašky, jako kdyby ji tam našla. Nebo si nechá rozkrojit meloun, ochutná ho a řekne, že není dobrý… Pozorujeme ji, o kousek dál vytáhne kousek chleba, zakousne se do něj a jde ochutnávat k dalšímu zelináři. Projde takhle deset míst a nají se melounů.“
I to je reálný pohled, řekl bych, že přímo z břicha Budapešti. Turista si takových věcí nevšimne. A stejným způsobem, nezainteresovaně, byť se sympatiemi, sleduje život i na dalších tržištích. Třeba u někdejšího Moskevského náměstí, které přejmenovali na náměstí Kálmána Szélla – jenže sami Maďaři nevědí, o koho vlastně jde, a tak je to pořád „Moszkva tér“. Asi nejstarší tržiště, po dlouhých letech agonie obnoven…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Budapešť