Královský zámeček v Queluzu s přilehlými zahradami a Portugalskou jezdeckou školou leží kousíček za Lisabonem, jen pár stanic příměstským vlakem směrem na Sintru. Jedna z posledních velkých rokokových staveb v Evropě připomíná zajímavé a vůbec ne jednoduché období portugalských dějin.
Komerčně atraktivní označení areálu použité v nadpisu je sice časté, ale kulhá na obě nohy. Queluz je podstatně menší než Versailles, ale také charakter obou je zcela rozdílný. Zatímco barokní Versailles bylo budováno od začátku jako symbol absolutistického státu Ludvíka XIV., u rokokového Queluzu šlo především o radost, bezstarostnost, odpočinek a zábavu. A proč taky ne? Když začal princ Pedro v roce 1747 s přestavbou původní hospodářské usedlosti, kraloval jeho otec João V., jako následník byl připraven jeho starší bratr José (otce nahradil na trůnu o tři roky později), a navíc tu ještě byl markýz de Pombal, jenž postupně stále více přebíral praktickou vládu nad zemí do svých rukou a kterému velmi vyhovovalo, když se mu královská rodina do vládnutí nepletla a věnovala se zábavě.
José I. neměl syna, zato čtyři dcery. Aby posílil nárok prvorozené Marie na trůn, provdal ji v roce 1760 za svého mladšího bratra (a jejího strýce) Pedra. Věkový rozdíl mezi manželi byl pouhých 17 let, zplodili spolu sedm dětí, z nichž tři poslední se narodily v tatínkově oblíbeném Queluzu, a když roku 1777 nastoupila Marie I. na trůn, stal se Pedro po jejím boku portugalským králem, toho jména třetím.
Až do své smrti v roce 1786 se Pedro III. zabýval budováním Queluzu s nezmenšeným úsilím. Po korunovaci Marie to už nemohl být jen tak ledasjaký zámeček, ale rezidence hodná panovníků. V té době vznikly oba největší a nejreprezentativnější sály – Trůnní a Vyslanecký. V době smrti Pedra III. byla většina zámeckého areálu hotová a na jejím vzhledu měli zásluhu především dva architekti – nejprve Portugalec Mateus Vicente de Oliveira, který pro Marii postavil také baziliku Estrela v Lisabonu a se svým německým učitelem Johannem Friedrichem Ludwigem pracoval na klášteře v Mafře, a po něm Francouz Jean-Baptiste…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon