Ještě nedávno stál Vietnam, země na druhém konci eurasijské pevniny, mimo zájem českých cestovatelů a turistů. Pro mnohé bylo jeho jméno spojeno jen s válečnou minulostí a tak zvaně komunistickou přítomností, které se mísily s obrázkem tisíců Vietnamců, kteří se usadili v ČR. Jako by těchto pár zřetelných rysů dokázalo samo o sobě shrnout Vietnam do nepřitažlivé definice, v níž už nezbylo místa pro něco lákavého, za čím by se vyplatilo cestovat. Dnes již mnozí chápou, že vydat se do Vietnamu znamená pochopit, jak daleko byly právě takové představy od pravdy – stejně daleko, jak je od nás vzdálený samotný Vietnam.
Pevninské jihovýchodní Asii se přezdívá Indočína, což má odrážet dva hlavní mocenské a kulturní vlivy, jež na tuto oblast v posledních minimálně dvou tisíciletích působily: indický a čínský. V užším smyslu zahrnuje tento termín tři země bývalé tzv. Francouzské Indočíny – Vietnam, Laos a Kambodžu. V širším pojetí se pod Indočínou chápe oblast od Vietnamu až po Barmu, tedy i s Thajskem. Třebaže všechny tyto země měly v minulosti s Čínou větší či menší kontakty, a většinou jí i odváděly tribut, prakticky všechny byly daleko více ovlivněny Indií. Až na Vietnam.
Téměř po celé první tisíciletí našeho letopočtu země Indočíny přejímaly a uplatňovaly indické modely vlády a osvojovaly si hinduistický panteon božstev, který byl posléze nahrazen buddhismem. Ne tak Vietnam: v téže době, až do třetiny 10. stol., bylo jeho tehdejší území (tj. kolébka Vietů, dnešní severní Vietnam) okupováno severním sousedem a byly mu do značné míry vnucovány výhradně čínské zvyky. Čínské dědictví poznamenalo vietnamskou identitu opravdu silně: až do začátku 20. stol. vycházela z čínského vzoru celá organizace státní správy s modelem královské panovnické moci, vladařské rituály, kult konfuciánství a existence úřednických zkoušek; v úředním i literárním projevu se takřka výhradně užívala klasická čínština, ve vietnamské architektuře a umění se zřetelně odrážely čínské předlohy a i buddhismus přišel do Vietnamu z velké části „přefiltrovaný“ Čínou v jejím mahájánovém pojetí.
Vztah k Číně byl pro Vietnam vždy dvojsečný, neboť se v něm mísil obdiv k velmoci, centru civilizace, a zároveň obava z její expanzivnosti a asimilační arogance. Vietové ji poznávali opakovaně. První čínská nadvláda trvala ve třech fázích mezi roky 111 př. n. l. a 939 n. l. Ve 13. stol. museli Vietové natřikrát odvracet vpády tehdejších Mongolů na čínském trůně. V letech 1407–1427 zažili další čínskou invazi, tentokrát mingskou, i přes její relativní krátkost nesmírně pustošivou. V roce 1788 vtrhla čínská vojska do severního Vietnamu víceméně na pozvání a jen nakrátko. O dvě století později, v roce 1979, pak Teng Siao-pchingův režim ještě jednou vyslal do Vietnamu statisíce vojáků poté, co si Vietnam dovolil zasáhnout do sféry čínského zájmu, když zaútočil na tehdejší polpotovský režim v Kambodži. „Odboj proti Číně se zdá být jedním z hlavních leitmotivů vietnamských dějin, pokud nechceme říci přímo hlavním,“ shrnuje to vietnamská Wikipedia. Pár desetiletí francouzské kolonizace (1887–1945) a americká válka v Indočíně (1964–1975) jako by v této optice představovaly pouhé epizody, jakkoli těžké.
Čínský leitmotiv se vrací i dnes ve sporu obou zemí o Paracelské a Spratleyovy ostrovy v Jihočínském moři. Jenže zároveň je tu také druhá stránka. Stejně jako bude Vietnam z Číny vždycky cítit strach, zároveň po ní bude dál s obdivem pokukovat. Vietnamská perestrojka doi moi začala v půli 80. let podle čínského vzoru a i dnes se Vietnamci s trochou komplexů zhlížejí v čínském hospodářském boomu, který by rádi alespoň trochu napodobili.
Jakkoli se inspirující, ale o to nebezpečnější vztah k Říši středu odrazil v mnohém, čím Vietnam je, dá se říci, že severní soused jej nikdy nezlomil – Číňané pokaždé nakonec odešli poraženi. A jsou zvyky, které Vietnamci nikdy z Číny nepřejali, například tzv. zlaté lilie – podvazování nožiček, jímž byly mrzačeny chanské dívky po celá staletí. Právě poměrně rovnostářský vztah mužů a žen, v Číně nemyslitelný, je jedním z těch prvků, které vřazují Vietnam do světa jihovýchodní Asie a ukazují, že čínský vliv v řadě ohledů narazil na sílu místních zvyků, k jejichž prolomení mu nepomohly ani staletí politické dominance. Naopak trvalá nutnost čelit severní mocnosti obohatila vietnamský duchovní život o kult národních hrdinů, jejichž všeobecné uctívání jen dále posilovalo vědomí vlastní jedinečnosti a vlastenectví. Do poměrně dlouhé řady vzývaných reků se nedávno vřadil i strýček Ho Či Min.
Ve Vietnamu nechybí nic z tropické atmosféry jihovýchodní Asie, jakou si našinec užívá v Thajsku či Indonésii, ale od ostatních zemí regionu jej odlišují právě ony silné stopy čínského vlivu. Jde o zemi, jejíž osobitost vychází z toho, že stojí kulturně na pomezí dvou světů. Přitom ani zdaleka nejde jen o nějakou slabou a ukřivděnou, věčně se bránící periferii Číny. Ostatně samotný vztah Vietnamu k sousedním, málo lidnatým státům nabízí jiný pohled na jeho pozici. Se svými bezmála 90 miliony obyvatel i poměrně silnou armádou působí Vietnamská socialistická republika (VSR) jako nepochybná regionální velmoc a zejména Khmerové v Kambodži mají k Vietnamcům zděděnou silnou nedůvěru a podezřívavost.
Asi 85 % Vietnamců (tj. občanů Vietnamu) tvoří Vietové, kteří si sami také říkají Kinhové – ti jsou nositeli většinové kultury i hlavního a jediného oficiálního jazyka, vietnamštiny. Toto etnikum obývalo tradičně nížinné oblasti delty Rudé řeky a s postupem staletí a s nárůstem populace se posouvalo těmito nížinami podél pobřeží směrem na jih, kde vytlačilo nejdříve Čamy a posléze, v deltě Mekongu, i Khmery. Kromě nich však na území VSR žije dalších 53 uznaných národnostních menšin, většinou v horských oblastech, jež zabírají velkou část severního Vietnamu a pokračují podél hranice s Laosem a Kambodžou prakticky až na jih, k deltě Mekongu.
Jakkoli každou ze zemí pevninské jihovýchodní Asie obývají desítky nejrůznějších etnik, pouze ve Vietnamu najdeme takovou pestrost z hlediska jejich původu. Vzato lingvistickými měřítky, žijí tu zástupci pěti jazykových rodin, což je více než v celé Evropě! Totiž rodiny austroasijské (do níž patří Vietové, ale také mon-khmerská etnika), austronéské, thajsko-kadajské, sino-tibetské a miao-jaoské (zvané též hmong-mienská). Pomoci mnohých z těchto národnostních menšin vděčí zejména severní Vietnam za to, že se v dějinách opakovaně ubránil silnějšímu nepříteli. Snad také jen zde – na rozdíl od Číny – mohlo dojít k tomu, že se příslušník národnostní menšiny stal generálním tajemníkem vládnoucí komunistické strany. Naopak v oblasti Centrální vrchoviny (na pomezí středního a jižního Vietnamu) přetrvává nadále napjatý vztah mezi některými místními etniky a režimem.
Území současného Vietnamu (331 211 km2, tedy více než čtyřnásobek rozlohy ČR) tvoří zhruba ze dvou třetin hory a náhorní planiny. Nejvyšší horou Vietnamu je Fansipan (3143 m) v pohoří Hoang Lien, přezdívaném též Tonkinské Alpy. Nalézá se v severovietnamské provincii Lao Cai a jde o nejvyšší vrchol celé Indočíny až po Thajsko. Je pozoruhodné, že i přes tuto převážnou hornatost vypadá Vietnam na mapě spíše jako nudle, jejíž zeměpisný ráz určuje hlavně moře. A turisté se většinou pohybují v nížinách, protože dostat se do kopců vyžaduje hodně času i ztrátu pohodlí, nemluvě o občasné nutnosti mít povolení, o nevyhovujících cestách či o jazykových potížích: mimo větší turistická centra se člověk jiným jazykem než místním nedomluví, ať již máme na mysli vietnamštinu nebo některý z lokálních menšinových jazyků.
Kulturní rozmanitost Vietnamu ovšem nevyvstane před našima očima jen přesuny vertikálními, mezi nížinami a horami. Stačí se vydat po horizontále, ze severu na jih. Od hranice s Čínou na jižní mys Ca Mau je to necelých 1700 km, ale rozdíly mezi severním a jižním Vietnamem jsou patrné i při zběžném projetí. Jižané jsou na rozdíl od bledších a drobnějších Seveřanů snědší, podsaditější a ve svém životním stylu možná i spontánnější, jak už se na jih sluší. Také mluví úplně jiným dialektem, jemuž Seveřané nemusí vždy rozumět. Liší se také kuchyní. Sami Vietnamci však častěji dělí svou zemi na tři části, když vydělují navíc i střední Vietnam, což má přinejmenším jazykově vskutku své oprávnění – středovietnamská nářečí, zejména to z Hue, jsou považována Seveřany i Jižany za téměř nesrozumitelná.
Rozdíly mezi severem a jihem jsou i klimatické. Zatímco Hanoj zažívá běžně docela chladné zimy s teplotami klesajícími někdy až k 5 °C, v Saigonu (Ho Či Minově Městě) neklesá průměrná teplota celoročně pod 25 °C. Obě metropole se ale neliší zdaleka jen počasím. V Hanoji žije sice odhadem šest milionů lidí, ale ze světového velkoměsta nemá zatím vietnamské hlavní město nic a působí provinčním dojmem. Zato osmimilionový Saigon je tepajícím velkoměstem se vším všudy, centrem mezinárodního obchodu s mnoha výškovými budovami, kosmopolitní atmosférou i nočním životem.
Kdysi ovšem jižní Vietnam nebyl tak docela vietnamský. Vlastně ani ten střední ne. Jako v jiných zemích Indočíny, i zde převažoval indický kulturní vliv. Čamové, kteří ovládali většinu středního a jižního Vietnamu, vyznávali hinduismus a psali i sanskrtem. Přes jih přišel do Vietnamu také buddhismus ve svém théravádovém směru, a i když je dnes výrazně menšinový, zdá se, že postupné náboženské uvolňování ve VSR přispívá k tomu, že vietnamští buddhisté hledají přímější cestu ke kořenům a théraváda pomalu opět nabývá na síle.
Indický vliv už je minulostí, jak to dosvědčují i polorozpadlé čamské věže. Nicméně silný čínský vliv ze severu nikdy nedokáže zastřít skutečnost, že právě ve Vietnamu se dvě velké kulturní inspirace střetly možná více než jinde. Výraz Indočína tak „sedí“ hlavně v případě této země. A nelze zapomenout ani na to, že tu své otisky nechali také Francouzi z doby více než padesátileté kolonizace. Patří k nim asi nejviditelněji reprezentativní architektonická díla v obou největších městech, bagety běžně prodávané na ulicích a také latinka, kterou Vietnamci přijali za hlavní písmo k zápisu svého národního jazyka.
Kulturně-historickou pestrostí, již dokonale dokumentuje už jen srovnání nejturističtějších lokalit (Hanoj, Hue, Hoi An, Nha Trang, Saigon…), se ale zajímavost Vietnamu zdaleka nevyčerpává. Máme tu ještě řadu přírodních parků a rezervací, v nichž najdeme horské pralesy, přímořské mangrovové porosty či bludiště skalisek zátoky Halong. Skrytý svět stovek jeskyní, bezpočtu ostrovů a pro povaleče i pláží. A nakonec, kdyby to ještě nestačilo, i vynikající kuchyni, která je snad dnes už pestřejší než to všechno ostatní.
Další články z vydání o Vietnamu zde