Čamové jsou dnes se svými zhruba 150 000 příslušníky až na třináctém místě mezi národnostními menšinami Vietnamu. Byli to však právě oni, kteří ovládali po více než tisíciletí podstatnou část dnešního území země – celý střední a také kus jižního Vietnamu, bez delty Mekongu. Spravovali říši, která zdatně dokázala konkurovat i sousednímu Angkoru v dobách jeho největší expanze. Z bývalé slávy obou velmocí zbylo nakonec vlastně jen kamenné dědictví v podobě chrámů a soch. To čamské navíc působí svými skromnými měřítky vedle khmerského možná až nenápadně. I v něm však lze nalézt skutečné skvosty.
Čamové patřili k národům, které osídlily jihovýchodní Asii už v dávných dobách. Jejich předci stáli dost možná u zrodu tzv. sahuynhské kultury (2.–1. tisíciletí př. n. l.), jejíž stopy byly nalezeny ve středním Vietnamu. V čínských pramenech lze objevit záznamy o říši Lin-i ze 2.–8. stol. – mnohé nasvědčuje tomu, že šlo o přímého předchůdce vlastní čamské říše. Výraz Čampa se v zachované podobě objevuje teprve v nápisech z poloviny 7. stol. a souvisí možná se sanskrtským výrazem pro plumerie, stromy s vonnými květy, jež rostou na mnoha místech regionu.
Čamská říše zažila své nejsvětlejší okamžiky mezi 8. a 13. stol., později byla stále více vytlačována královstvím Dai Viet (tj. etnickými Vietnamci – Viety) směrem k jihu, až byla roku 1832 definitivně pohlcena. Mohlo to však docela dobře dopadnout i opačně. Zřejmě rozhodující okamžik nastal v roce 1378, kdy zradou zahynul poslední velký čamský král známý z vietnamských análů jako Che Bong Nga, z čehož někteří odvozují jeho možné čamské jméno Šrí Bunga. V letech 1371 a 1377 dokázal tento charismatický vládce a bojovník dvakrát vyplenit Thang Long (Hanoj), hlavní město Dai Vietu. Když už se zdálo, že severnímu nepříteli uštědří definitivní, třetí úder, byl zrazen a zabit těsně před branami města; jeho vojsko, jakkoli v jasné přesile, se pak po ztrátě svého vůdce automaticky stáhlo. Od té doby započal postupný postup Vietů směrem na jih a Dai Viet, předchůdce dnešního Vietnamu, ukrajoval stále větší díl z čamského území. Severní metropole Vidžaja, v té době stále ještě nejdůležitější politické centrum Čampy, padla v roce 1471 a jižní Panduranga skončila ve vietnamských rukou roku 1697. Do počátku 19. stol. už zůstávala samostatná existence zbylých území spíše fikcí než realitou.
Možná by však byl konec stejně nevyhnutelný. Čamové totiž nikdy nedokázali vytvořit silný centralizovaný státní útvar, jak se to podařilo Vietům, nebo Khmerům v Angkoru. Jejich říše byla spíše shlukem několika oblastí spravovaných náčelníky: nejstarší centra, Simhapura a Indrapura, se nalézala poblíž dnešního Danangu a k jejich podřízeným územím náležela i oblast města Hue. Amarávatí zahrnovala okolí nynějšího Hoi Anu, Vidžaja oblast dnešního Quy Nhonu. Kautharu lze ztotožnit s regionem současného Nha Trangu a již zmiňovanou Pandurangu můžeme zcela jistě umístit do oblasti města Phan Rang. V různých obdobích se tato centra střídala v roli hlavního sídelního města čamského krále.
Čamové sice prosluli jako sveřepí a obávaní bojovníci na zemi i na vodě, několikrát dokonce vtrhli do Angkoru v době jeho největšího rozkvětu (o bitvách s nimi ve 12. stol. vypovídají i četné reliéfy na stěnách proslulých khmerských chrámů, zejména Bayonu), ale dobytá teritoria většinou jen trochu poplenili a bez nároku na jejich úplné podmanění se zase stáhli na východní pobřeží,. Zdá se, že jim chyběly ambice vytvořit skutečně velkou říši, možná i schopnosti se pevněji semknout a sjednotit. A to přesto, že i čamský král – podobně jako ten khmerský – byl namnoze uctíván jako osoba polobožská, nadřazená všem zmíněným územím.
Čamové patří svým původem mezi tzv. malajsko-polynéské národy, a zastupují tudíž jinou jazykovou skupinu než jejich západní sousedé Khmerové (mon-kmerská etnika), nebo severní Vietové (viet-muongská). Jejich jazyk m…