Anurádhapura obklopená úrodnou půdou a schovaná před nepřáteli v hluboké džungli byla hlavním městem Srí Lanky od 4. stol. př. n. l. do 11. stol. Stala se stabilním centrem politické moci a svatým místem buddhismu. V době své slávy byla plná přepychu, vládci nechali postavit obrovské vodní nádrže na zavlažování polí a podzemní kanály přiváděly vodu do města. Dnes najdeme tyto „pokunas“ rozházené po pralese. Král žil v paláci o tisíci místností a okolní svatyně zářily k nebi zlatými špičkami.
Ranní deštík svlažil sluncem rozpálené ulice Kolomba a skupina turistů vyráží do cejlonského vnitrozemí. Jede na severovýchod a jejím cílem je královské město Anurádhapura vzdálené od metropole asi 200 km. Hned za Kolombem odbočuje řidič Sarat z hlavního tahu – potřebuje si ještě rychle sbalit věci a rozloučit se s rodinou. Pracuje někdy do pozdních hodin a k přípravě na tuto cestu mu již nezbyl čas. V palmovém háji se tyčí Saratova novostavba. Dvouposchoďová vilka se rýsuje v hrubých obrysech, ještě si vyžádá hodně práce. Majitel je na ni ale patřičně pyšný a zve cizince k návštěvě dvou místností, které zatím rodina obývá. Manželka rychle připravuje silný čaj, aby uvítala nečekané hosty.
Za chvíli už ale zase všichni sedí v mikrobusu a cesta svižně ubíhá. Silnici vroubí po obou stranách vysoké zelenáče, z jejichž listů stoupá vzhůru pára a vzduch prostupuje vůně exotických květin. Usměvavé ženy s vlasy spletenými do tlustých copů nabízejí v malých stáncích čerstvé šťavnaté ananasy, trsy zralých banánů a pytlíčky s oříšky kešu. Kousek dál je zase prodejce kokosových ořechů. Na Srí Lance se pěstují dva druhy – královský „King Coconut“ je velký, má žlutooranžovou slupku a pěstuje se pro mléko, které je důležitou ingrediencí pro výrobu araku, typického místního alkoholického nápoje. Tento ořech má málo dužiny, ale hodně tekutiny. Klasický kokos obalený zelenou slupkou je menší, obsahuje málo mléka, ale zato hodně bílé dužiny, kvůli níž se pěstuje.
Krátké přeháňky mizí stejně rychle, jako přišly, a zanechávají po sobě příjemnou vůni. Krajina střídá různě zelené tóny od sytě smaragdové až po jasně zářící světlou barvu rýže. Na rozsáhlých rýžových plantážích pracují lidé často jen ručně s minimálním technickým vybavením. Mnoho Srílančanů si vydělává na živobytí velmi náročnou prací, ať již na poli či v řece, kde těží z hlubokého dna písek, který se pak používá při stavbě budov.
Hlavní město mizí za obzorem a s ním i okolní vlhký pás. Auto vjíždí do suché oblasti s řídkým osídlením. Přes silnici se občas přeplazí tenký had, jenž na betonu ztrácí svou pověstnou mrštnost, z křoví vykoukne roztomilá promyka mungo či nedaleko přeběhne velký varan. Člověk se ocitá velmi blízko přírodě žijící ještě do značné míry volně a nespoutaně. Obdobně se v mnohém nezměnil ani život domorodců. Přestože mají tito lidé tak málo, dokáží být usměvaví a přátelští. U silnice často vystavují papírové loutky, které slouží jako pozvání pro turisty, aby se přišli podívat do jejich domova a malým spropitným pomohli ekonomickému chodu rodiny.
I když je dnes Srí Lanka zemí, která se v mnohém skutečně teprve rozvíjí, zůstává bohatá svou historií. Kdysi byl ostrov centrem vyspělé civilizace, po níž zbyla řada zajímavých památek. K těm patří i ruiny prvního hlavního města Anurádhapury.
Do hotelu Miridiya doráží naše skupina až v noci. Unaveni po cestě uléháme k spánku a ráno nás probudí zpěv ptáků v zahradě. Výhled z okna je jedinečný – velká plocha vodní nádrže staré přes 2000 let.
Královské město bylo založeno podle legendy roku 500 př. n. l. generálem Anurádhou, který sloužil v družině severoindického prince Vidžaji. Spanilý Vidžaja, syn krále Síhabáhua, potomka lva a bengálské princezny, přicestoval na ostrov právě v den, kdy zemřel Buddha. Jeho doprovod zajala zlá čarodějnice Kuvéní, ale nad princem samotným neměla žádnou moc, neboť byl chráněn svou lví krví a kouzelnými vlákny. Kuvéní se proměnila v princeznu s dlouhými havraními vlasy, ale ani to jí nepomohlo. Vidžaja ji přemohl a pohrozil jí smrtí, pokud nepropustí jeho družinu. Vychytralá kouzelnice dala nejen svobodu mladým bojovníkům, ale nabídla i svou pomoc při dobývání ostrova. Za odměnu se stala královnou. Štěstí je ale vrtkavé a ani Kuvéní nepřálo dlouho. Princ se jí časem nabažil a opustil ji v hlubokém lese. Vlastní kmen ji nakonec ukamenoval v odplatě za to, že ho pomáhala pokořit. Ať už je na této historce něco pravdy či ne, faktem zůstává, že Sinhalci považují Vidžaju za svého praotce a hrdá lví krev pulzuje nejen v jejich žilách, ale i ve jménu (sinha = lev, le = krev).
Kroniky připomínají krále Pandukábhaju, který naplánoval město s jeho bránami, obchodními čtvrtěmi a vodními nádržemi. To vzkvétalo, nabývalo velikosti a slávy, až se posléze stalo politickým a náboženským střediskem země. Sinhalští králové zde vládli více než 1400 let, ale museli se bránit častým invazím z jižní Indie. Anurádhapura měla široké ulice s jedno- až třípatrovými budovami a kvalitní zavlažovací systém. Do dnešní doby se zachovaly jen trosky z bývalých skvostných chrámů a paláců, ale i ty dávají tušit, jaká byla původní nádhera pradávného města. Ve velkých bazénech se koupali mniši chráněni symbolem sedmihlavé kobry vytesané do vstupního kamene. Po koupeli se pak vydali modlit a meditovat k obrovským stúpám s kruhovou základnou a zvonovým tvarem, lokálně označovaným jako dágoby.
Jedna z nich, Ruvanveliséja, připomíná souboj mezi sinhalským králem Dutthagámaním (Dutugemunuem) a Tamilem Elarou. Sinhalec sice tenkrát zvítězil, ale spory mezi oběma národy pokračují stále. Zvláštností této stúpy je venkovní zeď okrášlená 338 slony. Podpírají tuto svatyni stejně jako podle buddhistické kosmologie celou zemi.
Další velmi zajímavou, historicky vůbec první dágobou na ostrově je Thuparama. Mnoho věřících se k ní přichází poklonit Buddhově klíční kosti, která má být uložena v útrobách bílého zvonu. Pokud by všechny relikvie na světě, které jsou přisuzovány Buddhovi, skutečně patřily jemu, asi by musel být obrem, ale víře se nemají klást meze.
Mnoho návštěvníků láká také Šrí Mahá Bódhi – posvátný strom, který prý vyrostl z odnože onoho fíkovníku, dnes již dávno neexistujícího, pod nímž dosáhl Buddha osvícení. Podpírají ho kovové konstrukce a jeho stáří projevují úctu denně desítky poutníků. V přilehlé kapličce zanechávají barevné praporky a v duchu si něco přejí. Posvěcený strom by jim měl pomoci splnit i to nejtajnější přání. Má to být nejstarší strom na zeměkouli a o jeho důležitosti svědčí to, že když ho roku 1950 napadla plíseň, přijeli na jeho záchranu experti až ze slavného washingtonského Smithsonian Institution.
Vchody do královských paláců a významných budov zdobí strážní kameny. Zobrazují strážce držícího v rukou pohár hojnosti a květiny prosperity. V pozadí se tyčí hadí královna – kobra a u nohou strážního ducha stojí malí démoni. Jinému typu vstupních kamenů se říká měsíční. Rozprostírají se ve tvaru půlměsíce před schodištěm a symbolizují koloběh života od útlého dětství přes plodnou dospělost až po vetché stáří. V polokruhu se střídá slon, kůň, lev, kráva a husa. Různé formy bytí nakonec ústí v poklidnou nirvánu reprezentovanou centrálním lotosovým květem.
V anurádhapurském areálu se potulují skupiny opic a čekají na dobroty, které jim lidé občas nosí. Naše skupina míjí několik trávou zarostlých stúp a zastavuje se ještě u skalního kláštera. Buddhova jeskynní svatyně zde byla vytesána přímo do hory, jejíž povrch je rovněž ozdoben sloními hlavami a postavami. Skvostem chrámové výzdoby je kamenný reliéf nazývaný Milenci. Zobrazuje prý Dutthagámaního syna Sáliju, který se zamiloval do dívky z nízké kasty. Rodina na něj zanevřela a vyhnala ho ze svého kruhu. Kastování lidí podle majetku a příbuzenských vztahů se tedy traduje na Srí Lance již po staletí.
Poslední zastávkou našeho výletu je Mihintale, asi deset kilometrů východně od Anurádhapury. Pro většinu Sinhalců má toto místo velmi posvátný význam, neboť odtud se šířil buddhismus. Král Dévánampijatissa byl v okolí na lovu, když potkal syna velkého indického buddhistického císaře Ašóky a přijal od něj buddhistickou víru v roce 247 př. n. l. Při návštěvě posvátného místa s krásnými chrámy, ruinami nemocnice, klášterem, místnostmi mnichů vytesanými do skal a bílou sochou sedícího Buddhy na jednom z několika okolních pahorků obklopuje návštěvníky slavnostní atmosféra. Mnich vede turisty k velkému chlebovníku a odlupuje kousek kůry. Pod ní je na kmenu zaschlý oranžový prášek, který mniši používají k barvení svých rouch. Odtud tedy ta typická oranžová barva.
Skupina dává své sbohem Anurádhapuře. Zapomenuta po dlouhá staletí a ponechána chtivé náruči džungle, znovu ožila až v 19. stol., kdy ji objevil Brit Ralph Backhaus. Později zde vyrostlo nové město a nyní je oblast oblíbeným poutním buddhistickým místem zapsaným i do seznamu Světového dědictví UNESCO. Pokud se sem vydáte, naplánujte si cestu na červen, kdy zde probíhá festival Poson poya, oslava příchodu buddhismu na ostrov. Město sice zaplní poutníci, ale je to zážitek.