Dobrou chuť! Na gastronomii provincie Girona je úžasné, že jak haute cuisine, tak běžná restaurační kuchyně mají vysokou úroveň. Nemusíte zrovna utrácet velké peníze v restauraci se třemi michelinskými hvězdami El Celler de Can Roca v Gironě, kde vaří vyhlášení bratři Rocové, nebo v Les Cols v Olotu, která má hvězdy dvě. Stačí, když zajdete do jakékoliv restaurace na pobřeží nebo ve vnitrozemí a zcela jistě odejdete spokojeni. V provincii Girona se totiž snoubí moře s horami, a podle toho také vypadá místní kuchyně.
Základem jsou místní suroviny jako třeba rýže z Palsu. V tamním mlýně si můžete koupit jednu ze dvou odrůd, jež se ve zdejší kuchyni používají. Kulatou rýži pro arròs a la cassola, pokrm, který se obvykle připravuje z králičích, kuřecích a vepřových žeber, ačkoli existuje mnoho variant, a podle období se přidávají i houby. Anebo polodlouhou rýži vhodnou pro paellu a saláty.
Moře je zdroj toho nejcennějšího, ryb a plodů moře. Krevety z Palamósu mají zvuk a jsou připravovány na mnoho způsobů. Ne nadarmo je v Palamósu Muzeum rybolovu, kde uvidíte klasickou starou rybářskou loď, ale také různé druhy sítí a košů k lovu ryb a nejrůznějších korýšů, dozvíte se spoustu informací o životě zdejších rybářů, o zpracování úlovků i o druzích ryb a bezobratlých obývajících vody u gironského pobřeží. Suquet de Peix je tradiční katalánský rybí guláš s bramborami a hustou omáčkou, připravovaný hlavně z bílých ryb, jako je například ďas mořský. Ovšem v Palamósu se připravuje s proslulými krevetami a k zahuštění se používá picado připravované z rozdrcených pražených vlašských ořechů, mandlí, lískových ořechů nebo piniových oříšků, česneku, čerstvé petrželky a šafránu nebo skořice v hmoždíři. Často se pro dosažení konzistence přidává trochu osmaženého chleba.
Zajet můžete také do LʼEscaly, kde je muzeum ančoviček a soli. Tady se poučíte, jak se chytají sardele a jaký je rozdíl mezi ančovičkou a sardinkou. Ančovičky, což je kulinární označení, se připravují ze sardelí, které se naloží do soli a olivového oleje a pak filetují. Používají se spíše jako koření do omáček a do salátů, kterým dávají speciální ostrou chuť. Sardinka je jiný druh mořské ryby a má jemnější chuť. V LʼEscale se již sto let, vždy v září, konají slavnosti soli. Na jeden den se přístav přemění ve starobylý trh se solí, oslavují se tradiční práce spojené s rybolovem a příjezd lodi se solí. Kdo se zúčastní, měl by počítat s tím, že bude muset tahat bárky z moře, nosit pytle se solí a opravovat sítě.
Pojedete-li do vnitrozemí, zcela jistě narazíte na plněné brambory. V Olotu, centru oblasti La Garrotxa, je hrdě nazývají podle svého města patates dʼOlot. Dělají se z tenkých plátků brambor prokládaných dušeným mletým masem s česnekem, ochuceným bobkovým listem a bílým vínem. Pak se obalí v rozšlehaném vejci a smaží do křupava.
Olot je také místem, kde v každé čtvrti najdete obří sochy a postavy s velkými hlavami zvané cabezudos. A když se slaví, vynesou je ven tančit. Největší slavností jsou Festes del Tura, a to nejen v oblasti La Garrotxa, ale v Katalánsku vůbec. Začínají kolem 8. září a trvají pět dní. Kořeny festivalu sahají do 14. stol., záznamy o slavnostech se začaly vést od počátku 17. stol., kdy byl zdokumentován běh býků a tanec na náměstí. Od svého vzniku má festival náboženskou složku založenou na uctívání Mare de Déu del Tura, patronky Olotu. Jak je i z tohoto pojmenování zřejmé, Panna Marie se v Katalánsku většinou označuje výrazem Matka Boží.
Na co se při takové slavnosti můžete těšit? Především na tanec – nejen na tradiční katalánské sardanas, ale hlavně na valčík, který na hlavním náměstí předvádějí dvě obří figuríny, z nichž každou nese sám jediný člověk. Vydrží to jen několik minut, pak je vystřídán. Vždyť gegant (obr) je vysoký 4,12 m a gegantessa (obryně) 3,93 m. Od roku 1678 je doprovází Cap Lligamosques neboli trpaslík s bičem, který zahání a děsí děti. V roce 1980 se oběma figurínám podařilo zhubnout, dáma ztratila 18 kg a její nynější hmotnost je 67 kg. Obr se dostal z 90 na 77,7 kg. Ale i tak, zkuste to nést třeba jen dvě minuty a ještě tančit.
Původní obři z Olotu byli z křídy a hlíny. Dnešní kopie byly vytvořeny podle výtvorů z konce 19. stol. Autor obra, Miquel Blay, se prý pro mužskou postavu inspiroval jakýmsi prodavačem cukrovinek a Celestí Devesa pro ženskou postavu místní trafikantkou. Obě současné obří figuríny jsou kopie z roku 1983, předchozí originály můžete vidět v místním muzeu.
Z téže oblasti pocházejí i bílé fazole ze Santa Pau. Samo o sobě jde o krásné městečko, odkud se vychází na trasy po vulkanickém parku La Garrotxa. Na úrodné sopečné půdě se daří speciální odrůdě malých kulatých fazolí, jež jsou po uvaření měkké jako máslo, jako by ani neměly slupku. Tradičně se připravují s dušeným masem, se zeleninou, nebo jako příloha ke katalánské klobáse. Dokonce se z nich dělá i obdoba bramborové tortilly.
U katalánské klobásy se musíme chvilku zdržet. Určitě se naučte katalánské slovo botifarra. Podává se skoro všude, dokonce i na sladko. Uzená nebo vařená klobása je vyrobená z jemně mletého libového vepřového masa, slaniny, soli, pepře a často s trochou alkoholu, například sherry, nebo s černým lanýžem. Ale gironská botifarra má své zvláštnosti. Existuje botifarra de Perol, vařená klobása z vepřových vnitřností, a botifarra dolça, sladká klobása s cukrem a citronem, která se podává dušená s jablky.
Pro další jídlo si musíte zajet více na sever do Pyrenejí, například do Puigcerdà. Tam si pochutnáte na tradičním pyrenejském pokrmu z oblasti La Cerdanya zvaném trinchat. Pochází od pastýřů, připravuje se z rozmačkaných vařených brambor, zelí a restovaného vepřového bůčku, které se opečou na pánvi do křupava a podávají s klobásou.
Ze sladkostí musíme na prvním místě uvést pochoutku, s níž se setkáte v hlavním městě Girona prakticky ve všech kavárnách, především při snídani. Jmenuje se xuixo a jde o smažené pečivo, křupavé zvenku, měkké zevnitř, plněné teplým krémem a bohatě posypané cukrem. Vzniklo na počátku 20. stol. Podle místní tradice se jistý francouzský cukrář, který město navštívil, podělil o techniku výroby překládaného těsta s gironským pekařem, jenž pak přidal krém. Na oslavu této tradice pořádá Girona každoroční soutěž World Xuixo Contest, kde cukráři soutěží v tvorbě nejlepší varianty této sladkosti.
Kromě soutěže xuixos nabízí Girona i festival plný přírodních vůní. Koná se od roku 1954 pod názvem Čas květin. První ročník rozvoněl foyer městského divadla. Postupně se slavnost květin rozšiřovala do nádvoří a zahrad, do kostelů a katedrály, do arabských lázní a židovského města. Dnes je to devět dní trvající oslava prchavé krásy, která v první polovině května změní Gironu ve voňavou zahradu. Během slavnosti se prezentuje více než 180 květinových projektů. Právě díky květinám se návštěvníci dostanou do mnoha jinak zavřených historických prostor.
Jedním z největších svátků jsou červnové svatojánské oslavy. Navazují na slunovrat, ale konají se v noci z 23. na 24. června v předvečer svátku Jana Křtitele. Dnes mívají různou podobu, od ohňostrojů přes petardy až po taneční party, ale jedno mají společné, a sice oheň. Roznáší se z posvátné katalánské hory Canigó do různých míst po celém Katalánsku a samozřejmě i do Girony ke zvonici katedrály, odkud si ho lidé přenášejí po celém městě k zapálení ohňů a luceren.
O tomto svátku nesmí na stole chybět la coca. Existují tři základní druhy, tím prvním, prý nejméně kalorickým, je oválný koláč z brioškového těsta s kandovaným ovocem. U druhého typu se jako náplň používá crème brûlée nebo čokoláda, třetí má jako základ křupavé listové těsto s rozdrobenými vepřovými škvarky, piniovými oříšky, cukrem a často anýzem. Každoročně cukráři soutěží o nejnápaditější a nejoriginálnější svatojánský koláč.
Téměř žádné jídlo se neobejde bez dobrého vína. I když půda v kraji bývá spíše kyselá a vítr Tramuntana dává vinným keřům zabrat, mají vína z oblasti Alt a Baix Empordà od roku 1975 označení původu D.O. Dnes je v těchto dvou okresech kolem 46 vinařství. Určitě nesmíte opomenout vinařství na hradě Perelada nedaleko Figueres. Víno se zde vyrábí již od středověku, jak dokládá několik dokumentů z tohoto období. Zakladatelem současného vinařství a kupcem hradu byl v roce 1923 Miguel Mateau. Kromě přirozeně sladkých vín z modré a bílé odrůdy Garnatxa (Garnacha), kdy víno zraje technikou solera více než 12 let, se zde vyrábějí také „klasická“ tichá vína i tradiční šumivá vína cava. Brut reserva, suché a polosuché se vyrábějí ze tří klasických odrůd Macabeo, Xarello a Parellada. Když Salvador Dalí přijímal hosty ve svém domě v Portlligatu, vždy jim nabídl sklenku cavy z Perelady. S hradním pánem Miguelem Mateauem byli velcí přátelé. Právě proto vinařství Perelada ve spolupráci s Nadací Gala-Salvador Dalí vytvořilo speciální červené víno pod názvem Gala Torre Galatea. Salut!