Za Pont Vieux, kamenným mostem z 12. stol., který překlenuje řeku Orb, se vysoko na kopci tyčí městské hradby s katedrálou Saint-Nazaire, majestátní gotickou pevností dominující starobylému městu Béziers.

Spolu s Marseille patří k nejstarším trvale osídleným místům na území dnešní Francie. Město založili kolem roku 575 př. n. l. Řekové, ale už předtím zde byla keltská či iberská osada. Římané pak v kolonii Baeterrae postavili hradby i arénu, silnicí via Domitia ji propojili s Narbonne a v okolí zavedli pěstování vinné révy a olivovníků. Ve středověku se město prezentovalo jako velmi svobodné a tolerantní, místní šlechta podporovala kulturu trubadúrů, kteří ve svých básních a písních v okcitánštině oslavovali ideály rytířství a dvorské lásky. Vikomtství Béziers patřilo v 11.–13. stol. hrabatům a vikomtům z Carcassonne, kteří vládli také Albi a Agde a byli spřízněni s Aragonci a hrabaty z Barcelony.

Jako jedno z center katarů bylo Béziers prvním z okcitánských měst, jež dobyli křižáci. Mnoho jeho obyvatel bylo pobito při masakru 22. července 1209 – tuto událost připomíná pamětní deska uvnitř románského kostela La Madeleine. Při ozbrojených konfliktech obyvatelstvo tradičně nacházelo v kostelech útočiště, běsnící žoldnéři v Béziers však konvencí nedbali a vraždili bez rozdílu i v božích chrámech. V La Madeleine bylo údajně zaživa upáleno 7000 lidí. Před velkolepou katedrálou Saint-Nazaire stojí socha vikomta Raymonda Rogera Trencavela, který v té době Béziers a Carcassonne vládl a po porážce se stáhl do lépe opevněného Carcassonne.

Katedrála byla postavena až po masakru. Gotická stavba ze 13.–15. stol. s velkým rozetovým oknem a cennými freskami působí se svými masivními obrannými věžemi spíše jako středověký hrad. Chrám spolu s biskupskými zahradami ze 14. stol. se tyčí na tzv. akropoli a nabízí nádherné výhledy na město s mostem přes řeku, která zde protíná proslulý Canal du Midi, na historický akvadukt i okolní vinice. Labyrint středověkých uliček mezi panskými sídly a zvonicí katedrály vede k cestě za poznáním: středověké hradby, jejichž kameny upomínají na Římskou říši i krvavou křížovou výpravu, zdobí 19 fresek ve stylu trompe lʼoeil, které oživují historii a místní hrdiny – slavné osobnosti včetně rebelujícího Trencavela a historické výjevy.

V 16. stol. bylo Béziers významným centrem hugenotů a během náboženských válek značně trpělo. Za své bohatství vděčí produkci vína. Vinice v této oblasti patří k největším ve Francii. Zlatým věkem v historii města bylo 19. stol. A právě vinařství generovalo obrovské zisky, které vedly k rozkvětu města: železniční společnost Compagnie des chemins de fer du Midi založená v roce 1852 se rozrostla a vybudovala prominentní promenádu Paul Riquet a park Plateau des Poets – velkou pětihektarovou anglickou zahradu v centru města, s jezírky, skalkami, exotickými rostlinami a bustami okcitánských básníků. Blahobyt dosáhl svého vrcholu na začátku 20. stol. Pak v roce 1907 došlo k hluboké hospodářské krizi. Její hlavní příčinou byla masivní nadprodukce vína v Languedocu, navíc podpořená záplavou padělaných vín a importem levných vín z alžírské kolonie. S tím spojený prudký propad cen přivedl drobné vinaře na mizinu. Protesty přerostly v masové a násilné demonstrace po celé jižní Francii. V Béziers dosáhlo hnutí vrcholu, když se k demonstrujícím přidali vojáci místního 17. pěšího pluku, kteří odmítli střílet do svých rodin a přátel.

Dnes je allée Paul-Riquet hlavní tepnou města lemovanou platany, s butiky, bary a kavárenskými terasami. Bronzový pomník tu připomíná, že se v roce 1609 v Béziers narodil inženýr Pierre-Paul Riquet, stavitel kanálu Midi.

Canal Royal en Languedoc
Myšlenky na vybudování vodní cesty mezi Atlantikem a Středozemním mořem, která by usnadnila přepravu obilí, vína, soli a látek, existovaly po staletí. Pierre-Paul Riquet, šlechtic a královský výběrčí daní ze soli, v roce 1662 dokázal přesvědčit ministry krále Ludvíka XIV. v daleké Paříži o její technické proveditelnosti. V letech 1667–1681 dřelo 12 000 dělníků s krumpáči a lopatami na vyhloubení 240 km dlouhého kanálu mezi Toulouse a Sète na pobřeží Středozemního moře. Dílo, o kterém na jihu snili již od dob římských, zahrnuje kromě samotného kanálu také dalších asi 350 inženýrských staveb: nádrže, 63 plavebních komor, akvadukty a klenuté mosty, ale i v jednotném střízlivém stylu vybudovaná skladiště, špejchary, konírny a domky pro vrátné. Kanál, od roku 1996 součást Světového dědictví UNESCO, je dokladem Riquetovy technické smělosti a jedinečným památníkem raně industriální architektury. U Malpasu mizí vodní cesta v délce 160 m v pískovcové hoře – je to historicky nejstarší umělý podzemní tunel na světě. Ve Fonsérannes poblíž Béziers je soustava osmi na sebe navazujících zdymadlových schodů. K překonání výškového rozdílu 190 m byla v nejvyšším místě kanálu v Saint-Ferréol postavena obrovská přehrada s 30 m vysokou hrází, která sbírala vody přitékající z hor Montagne Noir a řešila problém se zásobováním kanálu vodou. Riquet vyměřoval průběh kanálu, navrhoval konstrukci mostů a tvary zdymadlových komor. To vše se znalostmi da Vinciho a Galilea, technikou 17. stol. a inspiracemi z již existujících kanálových staveb v Burgundsku. Při uskutečňování svého snu, do něhož investoval veškerou svou energii, se finančně i zdravotně naprosto zruinoval. Zemřel v 77 letech, pouhých šest měsíců před dokončením svého životního díla. Již brzy po zahájení provozu se ukázalo, že se kanál rychle zanáší, a proto král požádal slavného architekta Vaubana o doporučení, jak Riquetovo dílo upravit.

Hned od začátku provozu zde byly zavedeny také poštovní lodě (barques de poste) jako první pravidelná veřejná hromadná osobní doprava na trase mezi Toulouse a Středozemním mořem. Cesta lodí, která převážela až 50 osob, trvala z Béziers do Toulouse 3–4 dny. V přístavu Le Somail, který byl důležitou stanicí poštovních lodí, byly pro cestující postaveny hostinec a kaple. Dodnes tam rovněž stojí kruhová kamenná ledárna. V té době přišly do módy chlazené nápoje, a Riquet proto nechal podél kanálu postavit sklady na led. O plavbě v dnešním slova smyslu se však tehdy nedalo mluvit. Lodě se podobaly spíše břichatým vodním kočárům, které po chemin de halage (tažné stezce) táhla koňská spřežení. Teprve v roce 1930 zde byly zavedeny motorové lodě.

Královský languedocký kanál, jak se kanál Midi původně jmenoval, zkrátil 1800 námořních mil dlouhou plavbu od Středozemního moře kolem Pyrenejského poloostrova do Bordeaux na pouhých 600 km k ústí řeky Gironde, vyhnul se pirátům a španělským daním. Zároveň vyhověl požadavkům rostoucího obchodu mezi metropolemi Toulouse, Bordeaux a languedockým venkovem. Až do roku 1857, kdy sem dospěla železnice, představoval jedinou významnou dopravní cestu. V roce 1858 převzala správu kanálu železniční společnost Compagnie des chemins de fer du Midi, která svou cenovou politikou upřednostňovala železnici, a urychlila tak úpadek této vodní cesty. Ve 20. stol. vznikla další konkurence v podobě silniční dopravy, čímž kanál úplně ztratil svůj význam pro nákladní dopravu. Od 70. let 20. stol. se však stále více využívá pro turistiku.

Carcassonne
Nejokázalejší zastávkou na Canal du Midi je bezpochyby Carcassonne. Riquet chtěl původně vést kanál tunelem pod pevností. Pro jeho plán však chyběly finance, a tak vodní cesta opisuje oblouk kolem opevněného města, které jakoby zrozené z pohádky se již z dálky vynořuje nad rovinou Aude.

Citadela známá jako Cité de Carcassonne, pevnost s hradbami, 52 věžemi a hradem z 12. stol., patří k nejlépe zachovaným opevněným městům v Evropě. Svou architekturou odráží jako málokteré jiné místo pohnutou historii okcitánského regionu. Za Porte Narbonnaise, hlavní bránou v mohutných hradbách, stoupají úzké uličky lemované středověkými hrázděnými domy k náměstím s měšťanskými paláci a kašnami. V srdci celého komplexu stojí hraběcí pevnost postavená v roce 1130 rodem Trencavelů. Od zbytku města ji kdysi dělil příkop. Nedaleko od hradu se tyčí bazilika sv. Nazaria a Celsa. Románská loď z 11. stol. s masivními sloupy a valenou klenbou ostře kontrastuje s gotickým chórem a transeptem ze 13. stol., které jsou vzdušné a bohatě prosvětlené. Chloubou jsou nádherné vitráže ze 13. a 14. stol. Centrální okno v apsidě zobrazuje scény umučení Krista. V kostele je k vidění také fragment náhrobní desky Simona de Montfort, vůdce křížové výpravy proti katarům. Ta v roce 1209 ukončila vládu Trencavelů. Město se po dvoutýdenním obléhání muselo kvůli nedostatku vody vzdát. Většina obyvatel však již předtím uprchla podzemními tunely do okolních lesů. U zbývajících 500 obyvatel, většinou starších, nemocných a dětí, křižáci neprojevili slitování: sto z nich smělo opustit město „nazí a s břemenem pouze svých hříchů“, ostatní byli oběšeni nebo upáleni. Hrabě Raimond-Roger Trencavel byl zajat a krátce poté zemřel v žaláři svého vlastního hradu. Smlouvou z Meaux z roku 1229 připadla jeho území francouzské koruně, Simon de Montfort je obdržel jako léno.

Dnešní impozantní vzhled pevnosti pochází z velké části z konce 13. stol. Pod kontrolou francouzské koruny bylo Cité masivně rozšířeno na královskou pohraniční pevnost. Vnitřní jádro původního římského valu bylo doplněno 3 km dlouhou hradbou s cimbuřím a mnoha novými věžemi. V roce 1240 se Raymond II. Trencavel v čele okcitánské armády a s podporou hradních předměstí neúspěšně pokusil dobýt zpět otcovské statky. Obléhání musel vzdát a znovu odejít do exilu. Král Ludvík IX. jako odvetu nechal zrádce z předměstí vyhnat na druhý břeh řeky Aude, kde vzniklo v roce 1247 nové město, La Bastide Saint-Louis. Ze Cité se stalo politické a vojenské centrum v blízkosti hranice mezi Francií a Aragonským královstvím. S příchodem střelných zbraní již mnohá středověká opevnění nepostačovala, a tak začala chátrat. U Carcassonne k tomu navíc přispěla tzv. pyrenejská smlouva, kterou byla ukončena francouzsko-španělská válka z let 1635–1659. Hranice se posunula víc na jih a Carcassonne ztratilo své privilegované strategické postavení. V 19. stol. byla jeho dřívější moc už jenom vzpomínkou a hradby rozebírali kus po kusu místní zedníci. Slavný francouzský básník a generální inspektor historických památek Prosper Mérimée však rozpoznal jedinečný charakter Carcassonne a v roce 1844 nařídil záchranu hradeb a opevněného města. Dnešní podoba hradeb, které se svými 53 věžemi tvoří pohádkovou kulisu, je dílem rozsáhlé a kontroverzní rekonstrukce, kterou v letech 1853–1911 vedl Eugène Viollet-le-Duc. Romantické věže ve skutečnosti nejsou středověké. Jde o výtvor le-Duca, který se snažil pevnosti dát její „ideální“ středověký vzhled. Nebýt však této rozsáhlé rekonstrukce, byl by dnes zájem o Carcassonne pravděpodobně minimální. Hradní město, v roce 1997 zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO, představuje dnes turistické centrum první třídy.

Cité spojuje s ville basse, dolním městem založeným jako La Bastide Saint-Louis, kamenný most postavený v roce 1320. Dnes tam jsou široké ulice a živé bulváry lemované elegantními paláci ze 17. a 18. stol., honosnými měšťanské domy i sakrálními stavbami včetně mohutné katedrály Saint-Michel. Na rozdíl od historické (a turistické) pevnosti představuje ville basse se svými butiky, kavárnami a trhy pulzující město francouzského jihu.