Jedno z nejznámějších antických měst získalo svou současnou proslulost kvůli zachovalým starověkým domům a ulicím, které zůstaly zakonzervovány v několikametrové vrstvě sopečného popela v téměř původním stavu. Zájem o Pompeje se ještě zvýšil po odhalení nástěnných maleb s odvážnou sexuální tematikou. I po dvou tisíciletích se v Pompejích, kdysi tolik posedlých erotikou, tvoří největší fronty právě před zachovalým nevěstincem s velmi názornou pornografickou výzdobou.
Při čekání v dlouhé frontě před nárožní budovou na křižovatce tří menších ulic, jejíž prohlídku si žádný z návštěvníků nenechá ujít, lze z paměti dolovat střípky znalostí z historie nešťastného města, jak nám utkvěly z hodin dějepisu. Například, že se vší pravděpodobností jsou Pompeje oského původu. Město postavené na lávovém pahorku přibližně 40 m n. m. představovalo pro dávné mořeplavce výborný přístav. Po ovládnutí Římany si zachovalo autonomii, ale když se v roce 89 př. n. l. postavilo na stranu povstaleckých měst v jejich válce proti Římu, dobyl Pompeje římský vojevůdce a pozdější diktátor Sulla. O devět let později se z města stala římská kolonie Cornelia Veneria Pompeianorum.
Pompeje se postupně začaly měnit v prosperující město s kvetoucím hospodářstvím a kulturou, které také vyhledávali jako oblíbené letovisko zámožní Římané. Do centra pozornosti se však dostalo jedinou událostí z roku 59, kterou zaznamenal Tacitus ve svých Letopisech (Annales). V místním amfiteátru podráždil příznivce Nucerie (dnešní Nocera), odvěkého rivala Pompejí, příliš silný potlesk pro zdejšího gladiátora. Krvavá řež, jež vzápětí mezi oběma tábory fanoušků nastala, vedla senát k udělení velmi přísného trestu. Senátoři nařídili uzavření amfiteátru a zakázali hry na dobu deseti let.
O tři roky později se jako jakási předzvěst blížící se tragédie prohnalo Kampánií ničivé zemětřesení. Škody, jež otřesy způsobily, jsou dodnes zjevně patrné na poškozených zdech četných pompejských staveb. Ještě ani nebyla dokončena obnova města po tomto zemětřesení, když 24. srpna 79 (nebo podle některých názorů o dva měsíce později) zasypal probuzený Vesuv velkou část svého okolí nepřetržitým proudem popílku a sopečné strusky, zatímco se z kráteru vylévala láva a s bahnem stékala po svazích vulkánu. Hustý dusivý oblak popela a jedovatých plynů zadusil většinu obyvatel a město během tří dnů pohřbil tak dokonale, že během dalších staletí upadlo v zapomnění.
Znalci Pliniových dopisů, humanisté z přelomu 15. a 16. stol., na zaniklá římská města vzpomínali. Jacopo Sannazaro v básni Arcadie z roku 1502 objev Pompejí svým způsobem předpověděl. Ale až v roce 1594 nalezl architekt Domenico Fontana při odvodňovacích pracích některé z pestře pomalovaných zdí a tabulky s nápisy. S důkladnějšími vykopávkami se však začalo teprve roku 1748.
Jak je všeobecně známo, zetlelá těla obětí zanechala ve ztvrdlém vulkanickém obalu otisky v polohách, v nichž je zastihla smrt. Po zalití těchto dutin sádrou byly získány přesné odlitky, které jsou dnes spolu s většinou soch a dalších cenností vystaveny v Neapolském národním muzeu. I těch několik sádrových odlitků ponechaných v Pompejích je velice působivých. Jen těžko lze na ta bolestí zkroucená těla a vyděšené tváře zapomenout.
Archeologické vykopávky stále ještě nejsou dokončeny, ale ani tak si zatím odkryté části města, které mělo v době katastrofy 25 000 obyvatel, není možné prohlédnout za jediný den. Proto je dobré si trasu po nejvyhledávanějších pamětihodnostech předem dobře naplánovat.
A není vždy nutné začít lupanarem, nevěstincem, před jehož úzkým vchodem se od rána až do zavírací hodiny táhne nekonečně dlouhá fronta natěšených návštěvníků. Postupuje však poměrně rychle. Uvnitř nijak velké dvoupatrové stavby jsou prostorné místnosti s kójemi pro postele. Tvoří je kamenné podstavce, na kterých v dobách největší slávy spočíval velký pytel nahrazující matraci. K dispozici bylo také několik polštářů a pokrývek. Hlavním důvodem zájmu tu zůstávají zachovalé erotické fresky nad lůžky. Ve starověku šlo o jakýsi svérázný katalog ilustrující nejrůznější služby nabízené zdejšími dívkami. Pro mnohé vyhledávače sexuálních rozkoší, kteří často neznali jazyk a mnohdy neuměli ani číst, to bylo velmi praktické. Nevýhodou je, že uvnitř nemůžete před jednotlivými malbami chvilku postát, protože zvědavci za vámi vás neustále tlačí dopředu, až vás vystrkají asi po dvou minutách ven.
Smyslností vynikají i fresky na stěnách jedné místnosti Vily mystérií (Villa dei misteri), která se nacházela už za branami antického města. Jsou to nejkrásnější a nejrozměrnější malby dochované z římských dob. Překrásný cyklus fresek zachycující 29 postav v životní velikosti na zářivě červeném pozadí se uchoval ve výborném stavu. I když existují různé interpretace znázorněných výjevů, převažuje názor, že fresky zachycují iniciační obřad dionýských mystérií, náboženského kultu, který byl v této oblasti i přes přísný zákaz velmi rozšířen.
Zleva doprava se odvíjí v délce 17 m příběh mladé dívky zasvěcované do dionýského kultu. První freska znázorňuje nahého chlapce kontrolovaného sedící ženou, jak ze svitku předčítá rituální text. Vlevo naslouchá jeho slovům mladá žena, která je právě zasvěcována do mystérií. Vpravo od nich přináší dívka misku s obětními…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kampánie