Bavorský les je ten užší, strmější a také slunnější a teplejší svah Šumavy. Příkrost jihozápadního úbočí prozrazují všechny zdejší cesty, které prudce padají od skalnatých pohraničních hřebenů až k Dunaji a svými vlásenkovitými zatáčkami budí dojem vysokohorských silnic nedalekých Alp. Teplejší klima prozrazují smíšené lesy s převahou buků, které zejména na podzim rozzáří stráně zlatorudou mozaikou. Poměrně vysoko se šplhají i menší vinice a kukuřičná pole. Většina měst a vesnic využívá jižní orientaci úbočí a střechy jejich domů vesele poskakují do údolí jako červenavé kaskády. Svažité ulice, náměstí a návsi jsou celoročně prosluněné a z oken domů se často nabízejí daleké výhledy, někdy až k Dunaji a za pěkného počasí až k Alpám.
Charakteristickým znakem Bavorského lesa jsou zlomové, stupňovité svahy, které vytvářejí nápadně široká údolí, víceméně paralelní se hřebeny. Jsou hustě osídlená a zemědělsky nejvíce využívaná. Tudy také vedou hlavní silnice, částečně i železnice a úžasná tematická Skleněná stezka, Glasstraße.
Bavorský les patří k nejstarším pohořím Evropy. Když však chceme najít společné pojmenování pro celé horské pásmo, tedy českou Šumavu, německý Bayerischer Wald a rakouský Böhmerwald, pátráme marně. Ve starověku mu Keltové a po nich Římané říkali Gabreta. Od středověku jednotné označení neexistuje, ale většinou se těmto horám říkalo Les v nejrůznějších jazykových obměnách. (I Šumava je odvozena od staroslovanského šuma = les.)
Horniny tohoto pohoří jsou staré přes miliardu let. Prošly dvojím vrásněním a už koncem prvohor, v permu, to bylo horstvo tak staré, že dalšího vrásnění nebylo schopno, zemské tlaky ho rozlámaly na jednotlivé kry, které se podél zlomů vysouvaly jako hrásť. Nejdelší a nejmohutnější zlom, v Bavorsku zvaný Pfahl a u nás Český křemenný val, je dlouhý kolem 140 km, tedy skoro jako celé pohoří. Začíná u rakouského Lince a táhne se v obdivuhodně přímé linii do Bavorska, jižně míjí město Regen a směřuje přes Cham až do Naabtalu v Horní Falci. Do zlomu pronikaly termální vody s vysokým obsahem křemíku, který v široké puklině vykrystalizoval jako mléčně bílý křemen s obsahem 97–98 % Si. Je to největší, vpravdě unikátní křemenná žíla Evropy, široká až několik desítek metrů. Na povrchu se jeví jako bílá, zvolna se rozpadávající hradební zeď, jindy jako skaliska stojící v řadě. Místní pověsti o těchto bílých, hrotitých skalách tvrdí, že je to zkamenělý hřbet obrovského draka, který žil v podzemí. Pfahl je také přírodní hranicí, která podélně rozděluje Bavorský les na dvě nestejné poloviny. Severovýchodně se zvedá Vnitřní (Zadní) Bavorský les včetně svých nejvyšších vrcholů, pramenišť a národního parku. Sahá až k českým hranicím. Jihozápadně od Pfahlu se rozkládá dolní, nižší část svahu zvaná Přední Bavorský les se svým nevelkým Falkensteinským podhůřím na severozápadě. Nejvyšší vrchol Pfahlu se nazývá Einödriegel a dosahuje výšky 1121 m.
Nejkrásnější křemenná skaliska najdeme jižně od Regenu, kde na bílé skalní stěně stojí trosky hradu Weißensteinu. Patřil hrabatům von Bogen, později Degenbergům a od 13. stol. střežil jednu z obchodních cest z Pasova do Prahy. Weißenstein je mystickým místem, spojeným s mnoha pověstmi i pohádkami. V sousedství hradu se tyčí mohutná čtyřboká kamenná věž používaná jako sýpka. Od roku 1918 se v ní zabydlel německo-litevský spisovatel Siegfried von Vegesack. Dnes slouží věž jako muzeum, v němž se uchovala spisovatelova pracovna a v 1. podlaží je unikátní sbírka 1200 nádobek na šňupací tabák regenského starosty Reitbauera. V podhradí nás upoutá osamocená venkovská kaple z roku 1820, na jejíchž zdech jsou pověšena umrlčí prkna. Na nich dříve nebožtíci čekali na svůj pohřeb. Jinou, tentokrát zcela současnou pozoruhodností Weißensteinu je unikátní skleněný les. Pfahlský křemenný písek se po staletí těží jako základní surovina pro výrobu skla, a tak posloužil i uměleckému skláři Rudolfu Schmidtovi k vytvoření zatím 30 skleněných stromů v různých odstínech zelené a modrozelené, šedé i mléčně bílé. Jednotlivé stromy, nejčastěji vysoké dva až pět metrů, jsou vymodelované z osmimilimetrového tabulového skla a „porůstají“ 2000 m² zatravněného Pfahlského hřbetu. Zvlášť působivý je tento les v zimě nebo večer při barevném nasvícení.
Město Regen na stejnojmenné řece je také jednou ze zastávek na famózní sklářské stezce Gläserner Steig mezi Grafenau a Arrachem. Pro milovníky a obdivovatele skla je to nezapomenutelných sto kilometrů s více jak třiceti zastávkami u sklářských hutí. Většina z nich vyhasla, ale zůstalo po nich mnoho sklářských…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko