„Zeptali se mně, jak dlouho chci zůstat v Římě. Řekl jsem tři týdny. Tři týdny, výslovně jsem to tak uvedl. Pánové přisvědčili. A odpoledne jsem se dozvěděl, že jsem dostal povolení do Říma s podmínkou, že už se vůbec nevrátím.“
Kardinál Josef Beran na archivním záznamu Rádia Vatikán
Pár dní po příletu do Říma převzal Josef Beran ve vatikánské bazilice sv. Petra kardinálský klobouk. V nuceném exilu – ale ve svobodném světě – mohl znovu pozvednout hlas. Na II. vatikánském koncilu promluvil o svobodě svědomí a vyslovil požadavek náboženské svobody pro všechna vyznání. Přimlouval se také za rehabilitaci Jana Husa a svým vystoupením otevřel cestu k objektivnějšímu pohledu na osobu českého reformátora ze strany katolické církve. Kardinál cestoval za českými krajany po Evropě i zámoří, v Římě na pomoc poutníkům založil středisko Velehrad, k věřícím za železnou oponou promlouval na vlnách Vatikánského rozhlasu. Tehdejšímu československému komunistickému režimu se ho tak nepodařilo umlčet ani ve vyhnanství.
Plzeňský rodák Josef Beran vystudoval teologii v Římě, po návratu domů se hodně věnoval pedagogické práci a stal se rektorem pražského Arcibiskupského semináře. Za druhé světové války se netajil svým odporem k nacistické zvůli, byl pod dohledem gestapa a za heydrichiády zatčen a uvězněn. Do osvobozené vlasti se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Pevný charakter, věrnost Bohu, církvi a národu v těžkých chvílích ho předurčily k zastávání úřadu pražského arcibiskupa, do něhož ho jmenoval papež Pius XII. v roce 1946. Jako hlava české katolické církve prosazoval návrat ke křesťanským hodnotám a usmíření. Stal se veřejně známou a uznávanou morální autoritou, a to nejen mezi katolíky, a ze svých zásadových postojů nikdy neustoupil. Když po únoru 1948 zkrachovala jednání mezi státem a církvemi, arcibiskup Beran s episkopátem rozeslal v létě 1949 pastýřský list V těžké hodině, v němž vyjádřil neochotu a morální nemožnost kolaborovat s režimem. Rázná odezva přišla brzy. Arcibiskup Beran byl zatčen a od poloviny roku 1949 držen v domácím vězení v Arcibiskupském paláci. Od roku 1951 pak strávil čtrnáct let v internaci na různých místech republiky, například v Myštěvsi u Bydžova nebo v Růžodolu u Liberce, kde ho střežili příslušníci StB.
V roce 1963 byl arcibiskup z přísné internace propuštěn, nesměl se ale ujmout úřadu a vrátit se do Prahy. Zpráva o částečném uvolnění se brzy roznesla a do Mukařova u Prahy, kde pobýval, začaly za arcibiskupem proudit davy lidí. Režim proto Josefa Berana přestěhoval do těžko přístupného Radvanova u Mladé Vožice, kde ho v lednu 1965 zastihlo jmenování kardinálem.
Po složitých jednáních se Svatým stolcem nabídl stát Beranovi odlet do Říma na slavnostní jmenování kardinálem, ale bez možnosti návratu. Na oplátku souhlasil se změnou ve vedení pražské arcidiecéze, kam nastoupil biskup František Tomášek, pozdější Beranův nástupce v pražském arcibiskupském křesle.
Pozemská pouť kardinála Berana skončila v květnu 1969. Nastupující normalizační režim v Československu nepovolil převezení jeho ostatků do vlasti z obavy, že by obřad vyvolal občanské nepokoje ještě větších rozměrů než se stalo v případě Jana Palacha. Papež Pavel VI., který měl k Beranovi přátelský vztah, mu proto poskytl výjimečnou poctu. Dal ho pohřbít mezi římské biskupy do podzemí svatopetrské baziliky, nedaleko hrobu svatého Petra. V roce 1991 mu udělil prezident republiky in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv, roku 1998 pak začal proces jeho beatifikace.
Další články z vydání o Vatikánu zde