Na západním pobřeží Jaderského moře, v ploché krajině mezi Benátkami a Rimini, leží Ravenna – stočtyřicetitisícové, dnes spíše průmyslové město, v němž bychom sotva hledali někdejší hlavní město Itálie, ba celé Západořímské říše. A přece – bylo tomu tak a o zašlé slávě „Konstantinopole Západu“ svědčí i překvapivé množství zachovaných památek, mezi nimi též vzácné mozaiky z pozdně antického období.
Podivnou hrou osudu se Ravenna netěší zdaleka takové pozornosti, jako jiná, daleko méně významná italská města, a proto si připomeňme pár fakt z její bohaté historie. Původně zde, na místě osídleném Etrusky, bývala celkem bezvýznamná osada, a to až do doby, kdy v její blízkosti, zhruba 5 km jihozápadně, byla za císaře Augusta založena římská námořní základna Classis skýtající kotviště až pro 250 lodí – ve své době nejdůležitější válečný přístav na Jadranu. Z osady v jejím sousedství se záhy vyvinulo město, vybudované na pilotách v těžko přístupném bažinatém terénu, a proto celkem bezpečné vůči nevítaným návštěvníkům. Tato výhoda se stala aktuální zejména později, v neklidných dobách barbarských nájezdů, kdy sám Řím už jen přežíval v troskách své někdejší slávy, zatímco císařové přebývali jinde. Proto se také císař Honorius roku 402 rozhodl přenést své sídlení město z Milána právě sem. Bylo to krátce po formálním rozdělení impéria na západní a východní část, a Ravenna se takto, se vší císařskou pompou, stala hlavním městem Západořímské říše.
Po Honoriově smrti (423) zde jako regentka vládla jeho sestra Galla Placidia (v zastoupení Honoriova nezletilého syna Valentiniana) a po definitivním zániku říše roku 476 pak ostrogótští králové: Odvaker (též Odoaker, 476–493) a po něm pak slavný Theodorich (493–526), křesťan vychovaný v kulturním ovzduší konstantinopolského dvora. Za něho Ravenna prožívala své vrcholné období, provázené i klidnou koexistencí tzv. ortodoxních (pravověrných) křesťanů a ariánů, jejichž učení bylo v byzantské říši považováno za herezi, naopak ale hopjně rozšířeno mezi germánskými kmeny. Za císaře Justiniána, který se z Konstantinopole pokusil ještě naposled sjednotit říši, se roku 540 zmocnili Ravenny jeho vojáci vedení Belisariem; dosazení byzantští regenti („exarchové“) odtud měli vládnout západní části říše, ale tato výspa východního křesťanství a byzantské kultury ovládala jen nevelké okolí a nakonec byla roku 751 dobyta Langobardy.
Ravenna se pak již nikdy nevrátila ke své dřívější slávě. Bez lesku císařského dvora se pomalu měnila v provinční město a neustávající nánosy bahna a písku, přinášené řekou Montone a různými potoky z nedalekých Apenin, způsobily nakonec i zanesení přístavu a Ravennu vzdálily od linie pobřeží o více než 5 km. Pro zajímavost můžeme připomenout, že podobný osud ve středověku hrozil i Benátkám, ale Benátčané, zcela závislí na zámořském obchodu, včas sáhli k velkorysému řešení: na konci 15. stol. přeložili tok řeky Brenty mimo lagunu, zhruba o 30 km dále k jihu. Jak toto souvisí s naším tématem? Naprosto zásadně, protože ochromení obchodních aktivit města a jeho agónie, trvající až do 19. stol., zabránily jinde obvyklým investicím a změnám, k radosti památkářů a uměnímilovných návštěvníků. Předmětem jejich radosti jsou ojedinělé památky z doby ostrogótských králů a byzantských exarchů, tedy z 5. a 6. stol., a mezi nimi zejména vzácné mozaiky v interiérech zdejších chrámů.
Technika mozaiky, obecně řazená k oboru malby, je známa už z antiky. Víme, že byla oblíbena v Řecku klasického období, a nepřeberné množství nádherných mozaik se zachovalo ve zbytcích římských měst. Ať už to bylo kdekoliv v Itálii, Hispanii, na pobřeží dnešního Turecka nebo v severní Africe, stejně to bývali hlavně řečtí umělci ve službách římských boháčů, kdo skládáním drobných barevných kaménků dokázali „malovat“ nejen složité dekorativní vzory, ale uměli touto technikou „reproduko…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Itálie – památky UNESCO