Kopce porostlé lesy, mezi nimi modrá oka jezer, taková je krajina na severu Piemontu a v severozápadním cípu Lombardie. Na několika místech byly přírodní scenerie doplněny dílem lidských rukou a zbožnosti, takže vznikla pozoruhodná krajina sakrální, jedinečný celek umění, víry a přírody. Devět svatých hor bylo zapsáno jako celek na seznam Světového dědictví UNESCO v roce 2003.
Poutní místa spojující krásu, ctnost a spiritualitu, ale také umělecké galerie s přehlídkou fresek, soch a obrazů, to jsou svaté hory, sedm v Piemontu a dvě v Lombardii, drahokamy historie, umění i přírody. Tradice budování takových míst začala v západních Alpách už v 15. stol. Původní snahou bylo vytvořit v Evropě místa modliteb a rozjímání, která by nahradila zbožným poutníkům svatá křesťanská místa v Palestině, jejichž návštěva byla stále obtížnější a nebezpečnější. Minorité střežící Boží hrob v Jeruzalémě původně vybrali tři místa v Evropě, kde měly být vybudovány „Nové Jeruzalémy“ připomínající nejsvatější místa křesťanství. Nás v této souvislosti zajímá jedno z nich, piemontské Varallo patřící tehdy k Milánskému vévodství, které se tak stalo první z budoucí devítky svatých hor. Dalšími dvěma vybranými místy byly toskánské Montaione a severoportugalská Braga.
Ve Varallu byl během několika desítek let vybudován rozlehlý komplex tvořený bazilikou a nakonec až 45 kaplemi, které zdobily fresky a sochy. Mimořádně významnou postavou, jež se zasloužila o výsledný vzhled výzdoby, byl malíř, sochař a architekt Gaudenzio Ferrari, který zde působil asi do roku 1529. Během 16. stol. se však původní záměr vytvoření tří symbolických Jeruzalémů v Evropě začal měnit. Důvodem byla šířící se reformace a následná reakce církve – vznik protireformace, jež měla s protestantstvím bojovat mimo jiné i zakládáním daleko většího počtu poutních „svatých hor“ či „kopců“ věnovaných nejen životu a utrpení Krista, ale i kultu Panny Marie, svaté Trojice a jednotlivých dalších světců. Významnou roli v tomto směru, jenž vycházel ze závěrů tridentského koncilu, sehrál známý milánský arcibiskup, pouhých 26 let po své smrti svatořečený Karel Boromejský. Ještě za jeho života (zemřel v roce 1584) byla dokončena výstavba areálu ve Varallu. Původní záměr ilustrovat různá místa biblického významu byl opuštěn ve prospěch jediného tématu – život a utrpení Ježíše Krista. Z původní podoby areálu zůstala v jeho dolní, více „přírodní“ části připomínka Nazaretu a Betléma, zatímco horní, hustě zastav…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Itálie – památky UNESCO