Není zrovna obvyklé chodit na hrad z kopce. Vždyť to přece není žádný hrad, ale zámek, namítnou při pohledu na Orlík mnozí. Inu, dnes samozřejmě. Jenže původně to byl hrad, a ne tak ledasjaký, dokonce královský, za Václava II. významné centrum panovnické moci. Ale když se k němu jde ze vsi, je to vskutku pěkný sešup, jehož strmost člověk doopravdy pocítí až na cestě zpáteční.
Vysvětlení téhle záhady je prosté. Stačí si uvědomit, že krajina může občas projít výraznou změnou, a podívat se na některé z historických vyobrazení Orlíku z východní, jižní či severní strany. Z míst, odkud zvláště za vysokého stavu vody ve vltavské kaskádě připomíná dnes Orlík vodní zámek, naskýtal se až do 50. let 20. stol. pohled úplně jiný. Orlík stál na skalním ostrohu zakončujícím svažující se plošinu a strmě padajícím zhruba 60 m dolů do hlubokého vltavského údolí. Stačilo oddělit špičku ostrohu do skály vytesaným příkopem – a hrad na ostrohu postavený stal se prakticky nedobytným. Vybudováním Orlické přehrady zmizela však tato poloha do nenávratna.
Co naštěstí nezmizelo, to byla samotná stavba, v té době již dávno zámecká a zhruba sto let s novogotickou fasádou. Zubatá cimbuří a vykrajované obloučky konzol na věžích, jinak ale překvapivě prostá – však také majitelé chtěli honosnější, se spoustou věžiček jako na Hluboké, původní návrh německého architekta Bernharda Grübera se jim moc nelíbil, jenže jim tehdy v polovině 19. stol. tak trochu došly finance, a tak z věžiček sešlo. Zůstal však mladistvý vzhled, za nímž by málokdo hledal víc než sedm století historie.
Do soukromých rukou se Orlík dostal za krále Karla IV. Po několika rychlých změnách majitelů jej na více než 100 let získali Zmrzlíkové ze Svojšína a pak ho na počátku 16. stol. koupili Švamberkové. Ti se po dalších 100 letech zúčastnili stavovského povstání, takže jejich majetek propadl a Orlík v roce 1623 zakoupili v rámci švamberského konfiskátu Eggenbergové. Když jejich rod vymřel, zdědili eggenberský majetek Schwarzenbergové, to bylo roku 1719. Na své zlaté časy si ale Orlík musel ještě počkat, zase skoro 100 let. Stejně jako Eggenbergové, ani Schwarzenbergové zprvu na Orlíku nebydleli, žili zde jen panští správci a úředníci. Po smrti Jana Nepomuka Schwarzenberga (1742–1789) došlo k naplnění závěti jeho praděda, knížete Ferdinanda, podle níž při existenci dvou mužských potomků v rodě mělo dojít k rozdělení na dvě větve. A tak v roce 1802 stanul prvorozený Josef v čele hlubocké primogenitury, zatímco druhorozený Karel Filip v čele sekundogenitury si vybral za své sídlo právě Orlík. Pro zámek nastalo období velkých změn a vylepšení, při nichž získal nejen svůj současný vnější vzhled, ale vznikly také mnohé z interiérů, které jsou zahrnuty v aktuální prohlídkové trase. Významnou předností Orlíku je, že z velké části zůstal v původní podobě a s původním vybavením tak, jak ho Schwarzenbergové museli po znárodnění v roce 1948 opustit. Podobně autentických objektů u nás není mnoho. A je pochopitelné, že po vrácení zámku roku 1992 v restituci Karlu VII. Schwarzenbergovi, jenž tu prožil několik let svého dětství, nebyl důvod na jeho autenticitě cokoli měnit.
Při prohlídce zámeckých interiérů vystupuje stále znovu do popředí postava zakladatele orlické větve Schwarzenbergů, knížete Karla I. Filipa. Jeho prvnímu představení je věnována jedna z místností v prvním podlaží, jejichž původní zařízení se nedochovalo. K nejpozoruhodnějším exponátům tu patří sbírka řádů, jež Karel I. za svůj život získal, včetně Řádu zlatého rouna, ruského Řádu sv. Jiří nebo dokonce dvou francouzských Řádů Čestné legie. První dostal od Napoleona a druhý posléze od Bourbonů, když Napoleona porazil u Lipska. Ne, život Karla I. opravdu nebyl fádní. Už v 16 letech vstoupil do armády, takže stihl válčit ještě pod generálem Laudonem. Prošel všemi stupni vojenské kariéry a pak začal být pověřován diplomatickými úkoly. Byl vyslancem v Rusku, kde měl za úkol zabránit spojenectví Ruska s Francií, což se mu sice podařilo, ale sám se přitom hodně zadlužil. Rakousko vyčerpané z válek s Napoleonem nemělo na reprezentaci a Karel I. si své náklady hradil sám. V roce 1809 byl jako vyslanec poslán pro změnu do Paříže k Napoleonovu dvoru, kde vystřídal knížete Metternicha, jenž se stal rakouským ministrem zahraničí. Situace s financemi se opakovala – plesy, hony, vyjížďky a další vyslanecké povinnosti, všechno ze svého. Neopakoval se ale výsledek jiného úkolu – zatímco v Rusku se Karel I. pokoušel provdat dceru císaře Františka I. Marii Luisu marně, ve Francii uspěl a v roce 1810 se slavil její sňatek s Napoleonem. Následovaly tři roky pevného francouzsko-rakouského spojenectví, během nichž vytáhl s Napoleonovou armádou do Ruska také rakouský pozorovací sbor. Do jeho čela byl jmenován… ale ano, Karel I. Schwarzenberg. Své pappenheimské znal dobře na obou stranách, a tak uzavřel separátní příměří, díky němuž vyvázl pozorovací sbor z ruské zimy s podstatně menšími ztrátami než Napoleonovo vojsko. Krátce nato byl Karel jmenován do čela spojených armád rakouské, ruské a pruské a velkou měrou se přičinil o porážku Napoleona v Bitvě národů u Lipsk…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Písecko