Oči se tu rozzáří často nejen malým návštěvníkům. I když je slovo sebekrásnější, obrázek je prostě obrázek. Podoby pohádkových hrdinů, jak si je vysnili v knížkách ilustrátoři, provázejí dětstvím generaci za generací. A tady vykukují jedna přes druhou.
Tak schválně: Kocour Mikeš, chytrá kmotra liška a všichni ti hastrmani kolem – i bez nápovědy Josef Lada. Pejsek s kočičkou, co pečou dort – to je snadné, Josef Čapek. Ferda Mravenec a brouk Pytlík, samozřejmě Ondřej Sekora. Něco těžšího? To nebude lehké… Tak co třeba malý Brouček, tatínek, maminka, kmotříček a Janinka? Ale ano, Jiří Trnka, vidíte, že najít pohádkovou ilustraci, jejíhož autora bychom neznali, skoro nejde. A to ani nemluvím o Machovi, Šebestové a psu Jonatánovi včetně toho nezbedného Pažouta, co je vytvořil Adolf Born. Ale možná přece jen dvě poslední jména z hlavní sedmičky známe k naší vlastní škodě méně než jinde ve světě – Květa Pacovská a Petr Sís. A máme je pohromadě. Koho? Hlavní aktéry stálé expozice Po stopách ilustrace, která byla otevřena vloni v písecké Sladovně a v níž jim sekunduje několik desítek dalších českých ilustrátorů.
Sladovna? A jak ta souvisí s knižními ilustracemi? Docela snadno, i když s vysvětlením začneme ve středověku. Tehdy se totiž v Písku začalo vařit pivo. Nejdřív si ho vařili někteří měšťané sami doma, posléze se sdružili a postavili městský pivovar v areálu hradu. Když přestaly pivovarské prostory stačit zvyšující se výrobě, rozšířil se pivovar o novou sladovnu. Ta byla postavena v letech 1862–1864 a s drobnými přestávkami až do roku 1973 se v ní vyráběl slad. Pak začala sloužit jako skladiště a zvolna chátrat. V roce 1995 získalo objekt město a po nějaké době se objevil nápad, že by mohla vzniknout Sladovna s velkým S jako nevšední kulturní centrum, jehož součástí by byla stálá expozice věnovaná dětské ilustraci. Po sedmileté rekonstrukci byla opravena část budovy, jež je dnes přístupná veřejnosti, a vzniklo také nové nádvoří, maličká oáza klidu s vodotryskem uprostřed, kterou jen pasáž dělí od rušného Velkého náměstí. Budova je to fešácká, krásně olivově zelená, s červenou střechou, nad níž vykukují dva vysoké komíny, při pohledu přes Otavu z levého břehu ji mezi hradem a Městskou elektrárnou nejde přehlédnout.
Expozice Po stopách ilustrace je umístěna ve velkém prostoru ve spodním patře, rozděleném centrální řadou sloupů, která spolu s krásnými klenbami umožňuje vytvoření jakýchsi zálivů po obou stranách, jež patří nejvýznamnějším ilustrátorům. Kromě obrázků a knížek se návštěvníci mohou těšit i na nejrůznější videoprojekce věnované příslušným umělcům, které si sami volí na dotykových monitorech. Nechybí stoly, pastelky a papíry pro ty, kteří chtějí zkusit vlastní tvorbu, ani třeba audiovizuální mušle, v níž lze sledovat vybrané animované filmy.
Ale ještě nedám pokoj s otázkami. Nepostrádáte ve výše uvedené sedmičce nejslavnějších českých ilustrátorů a animátorů jedno jméno? Ne? Ani s nápovědou? Večerníčkovi je letos pětačtyřicet let a Rumcajsovi o dva méně… Pochopitelně, Radek Pilař! Nebojte, nechybí tu. Naopak – písecký rodák tady má samostatnou expozici, která nese jeho jméno. Ve zvláštní místnosti za velkou síní, v níž jsme se pohybovali doposud, je v kostce představeno celé jeho dílo, které bylo daleko obsáhlejší a pestřejší než jen ilustrace pro děti. Ty jsou nejznámější, mimo jiné i proto, že za socialismu představovaly tu část autorovy tvorby, která se „směla“. Jenže Radka Pilaře zajímala i abstraktní malba, zářivé barvy, ornamentální modernismus, kolektivní tvorba propojující více oborů, hledal „symbiózu malby, fotografie a filmu“. A tak začal tvořit různé experimentální filmy a videokompozice, kombinoval animaci, koláž, pixilaci, hraný i trikový film a stal se zakladatelem videoartu u nás a posléze, to už po roce 1989, prvním vedoucím multimediálního kabinetu na FAMU. „Líbání múz jsem nikdy nezažil,“ říkával Radek Pilař s tím, že inspirací je podle něj názor na svět a životní filozofie. Ale ať už ho navštěvovala inspirace odkudkoli, i expozice ve Sladovně dokládá, že jí nebylo málo.
Sladovna má však i další zrekonstruované prostory, které slouží krátkodobým výstavám, hudebním či divadelním představením, různým seminářům, dílnám a podobným akcím. Interiéry jsou natolik zajímavé, že se vyplatí vyjet výtahem až nahoru do čtvrtého patra a postupně si je cestou dolů projít, i když nás třeba právě probíhající akce jinak neláká.
Jak je zřejmé z jejich názvů, všechny tyto prostory se vyznačují původní trámovou výdřevou. Ta spolu s dřevěnými podlahami přispívá k velmi příjemnému pocitu vizuálnímu, ale i čichovému – dřevo krásně voní. Úplně nahoře pod střechou jsou Bílé trámy, ve třetím podlaží Nízké trámy a ve druhém Vysoké trámy – v nich by v následujících letech měla vzniknout ještě stálá výstava věnovaná českému animovanému filmu, a doplnit tak současnou expozici ilustrace. Zdá se, že o návštěvníky nebude mít Sladovna nouzi ani v budoucnu.
Další články z vydání o Písecku zde