Nejlepším místem, kam se dá v Madridu zajít v neděli ráno, je proslulý trh El Rastro.
Vystupuji na stanici metra Tirso de Molina a uličkou Duque de Alba se už dostávám přímo na Plaza de Cascorro. Odtud se jak vějíř otevírá asi nejstarší „blešák“ na světě, vezmeme-li v úvahu, že už v 15. stol. tu měly své místo ropavejeros, prodavači obnošeného oblečení. Jeho hlavní tepnou, která se kolem poledne téměř ucpe, je Ribera de Curtidores. V příjemném stínu vysokých stromů se tu navzdory bleší tradici prodává především nový textil, kožené výrobky a něco bižuterie. „Todo a tres pavos, vše za tři zlatky, sukni za cenu sendviče,“ vykřikuje jeden ze stánkařů v rámci „totální likvidace“. Stánek za stánkem, boty, sukně, trička, kalhoty, halenky všech barev, vzorů a velikostí a s patinou levného zboží z Indie.
Uličkou Mira el Sol opouštím stánkovou magistrálu a dostávám se do provzdušněného prostoru náměstí Campillo del Nuevo Mundo, kde panuje zcela odlišná atmosféra. Pod pozvolna se rozpalujícím červencovým sluncem se tu sešli prodejci a sběratelé známek, nejrůznějších karet a obrázků. Do menších skupinek se shlukují tatínci se svými ratolestmi, které drží v rukou seznamy chybějících artiklů, a živě směňují s jinými to, co mají dvakrát, za to, co jim chybí. V tomto světě jsem vetřelcem, a tak raději mířím k prodejně občerstvení El Capricho Extremeño na ulici Carlos Arniche, kde si po absolvování dlouhé fronty objednám a následně venku a vestoje zkonzumuji – tak jako řada dalších – plechovku piva a tosta, vynikající chléb „s něčím“, v mém případě se skvělou šunkou serrano. V této úzké, sympatické uličce skutečně platí refrén písně: Una dos y tres / una dos y tres / lo que usted no quiera / para el Rastro es – Raz, dva a tři, raz dva a tři, to, co už nechcete, do Rastra patří!
Údajně se na Carlos Arniche prodávají zejména knihy, ale osobně tu nějakou výraznou specializaci nevidím. Je tu naopak naprosto všechno. Jeden z prodejců má před sebou rozložené menší krabice, v nichž je jeho zboží pečlivě roztříděno: stará veteš, panenky ze 30. let, nová keramika, odřezky linolea a také hromada výtisků životopisu papeže Pavla. Vedle stojí mladík, který prodává celkem asi šest předmětů, z toho dvě boty – jednu zelenou tenisku a jeden sandál. A kupodivu se zdá, že o jeho zboží je zájem. Na rohu jedné z bočních ulic rozhlašuje prodejce starých stříbrných prstenů a přívěsků s Kristem, že je potřeba nakoupit dnes, protože zítra už nepřijde. Jako by se v pondělí prodávalo a jako by tu neseděl každou neděli. Jeden ze zákazníků, se kterým již zřejmě jednal, si vybírá dva přívěsky za 50 eur a prosí, aby mu je stařík schoval, protože bere až za 10 dní, takže se tu otočí po dvou týdnech. Stařík dává růžence stranou na znamení, že je obchod dohodnutý.
Ještě chvíli se prodírám tržním mumrajem a pak se vracím zpět na Plaza de Cascorro, kde jsem si vyhlédla jednu halenku. Ve vedlejším stánku si slečna kupuje prstýnek a říká si o příznivější cenu vzhledem k tomu, že, jak tvrdí prodavači, chodí na Rastro jen kvůli jeho zboží. On jí za to mnohokrát děkuje a následně mírně slevuje. Já takové štěstí nemám, a přestože mi rozverný prodavač původem z Nigerie tvrdí, že jsem moc sympatická, na to že jsem z Čech (netuším, co tím myslí), byznys je byznys a halenku, pro kterou jsem se tak věrně vrátila, prostě nezlevní.
Další články z vydání o Madridu zde