V ohradě se páslo několik koní a hříbat. Zatímco koňští mazáci náš příjezd zaznamenali jen krátkým pozvednutím hlavy, hříbatům jsme viditelně zpestřili jejich bezstarostné, ale trochu nudné mládí. A tak hned začala zkoumat naše batohy i kapsy a hledat něco na zub.

„První zastávka, kam dnes dojedete, je farma manželů Byrneových. Mají tam louku pro koně, pro vás toaletu a sprchu. Cesta je snadná, podle mapy to lehce najdete, Mike konec konců trasu dobře zná,“ vysvětlil nám Tom naši premiérovou jízdu a zároveň představil statného hnědáka, jenž s námi bude trávit následujících pár dnů. Poplácáme ho po hřbetě, naše těšení na zajímavou dovolenou s námi ale nijak neprožívá a bez jakéhokoliv zájmu se dál živí trávou. „Zatím si naložte věci do karavanu a přijďte zpátky, naučím vás koně zapřahat do vozu,“ řídí Tom přípravy na cestu.

„Karavan“ je asi pět metrů dlouhý vůz zakrytý plátěnou střechou, nataženou na dřevěné konstrukci. Šířka tak na rozpažení. Uvnitř je využit každý kousíček místa. Na jedné straně palanda, naproti ní minikuchyňka s plynovým vařičem a malým dřezem, z něhož voda vytéká do kbelíku, police na potraviny. V zadní polovině vozu čalouněné lavice, v jejichž útrobách jsou uloženy lůžkoviny, a malý stolek mezi nimi. Na noc se z tohoto sezení stává dvoulůžko. Páté lůžko se vysune zpod palandy do uličky, a tak se na noc vůz mění v noclehárnu.

Ukládáme oblečení do malých skříněk a šuplíků a marně přemýšlíme, kam dát tašky, v nichž jsme ho přivezli. „To nechte tady, vždyť se sem zase vrátíte, a vítejte v Carrigmore,“ uklidňuje nás paní Mary Clissmannová. „Vybrali jsme vám Mika, to je báječný kůň, máme ho už osm roků, je silný, velmi klidný a přátelský k dětem. Na to hodně dbáme, protože většina lidí, kteří sem přijíždějí, nemá žádné zkušenosti s koňmi. Z deseti vytipovaných koní vybereme pro tuhle práci jednoho. Před lety jsme je kupovali přímo od trevelerů, ale už se tím dnes skoro nezabývají, tak si koně vychováváme a cvičíme sami. To víte, treveleři už dávno vyměnili koně za auta a obytné vozy,“ přibližuje nám majitelka firmy irské kočovníky, jejichž život si na pár dnů vyzkoušíme. Tito „cestovatelé“ stále tvoří svéráznou skupinu irských obyvatel – a nejsou to jen cikáni. „Dříve se živili jako dráteníci neboli tinkers a koňští handlíři, dnes třeba sbírají staré železo nebo prodávají různé věci. Pro koně měli vždycky cit, však taky jednomu plemenu říkáme hovorově irský tinker, ofici…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Irsko