Tak trochu představa prázdninového ráje – modré moře šplouchá, bílé lodičky se pohupují, zlaté slunce září, benátsko-turecká pevnost podmračeně stojí na konci promenády poseté stolky restaurací, kyperské lahůdky voní a víno je správně vychlazené. To je přístav v Páfu. Přesněji v Káto Páfu. Hned vedle vykopávek Néa Páfu. Který nebyl založen účastníkem trojského tažení Agapénorem, jak se zhusta v minulosti tvrdilo, neboť ten žil, pokud vůbec, dávno před vznikem Néa Páfu, a tak založil, pokud něco, Paláia Páfos. A ten je jinde.
„I odešel do Thrácka Arés, úsměvná Afrodíté se brala zas na ostrov Kypros, do Pafu, kde má háj i oltář obětí plný. Tam ji pak umyly v lázni a natřely Charitky božským olejem, jaký se skví jen na tělech nesmrtných bohů. V šaty pak půvabu plné ji oděly – hotový zázrak.“ Úžasná představa, k prázdninovému ráji jako stvořená. Scénu vykreslil Homér v Odysseii, jenže kam se to Afrodíté vracela? Inu, do toho prapůvodního, nejstaršího a ve své době jediného Páfu – dnes se mu říká Starý neboli Paláia Páfos a existuje pouze ve vykopávkách. Ty se nalézají v katastru obce Kúklia, necelých 20 km na jihovýchod, a píšeme o nich v samostatném článku věnovaném Afrodítě.
Dnešní Páfos založil zřejmě až koncem 4. stol. př. n. l. poslední král ze Starého Páfu Nikokles a přenesl sem své sídlo. Proto se kvůli odlišení označuje toto město někdy také jako Nový čili Néa Páfos. Za Ptolemaiovců a poté i Římanů to bylo nejdůležitější město na Kypru – tomu odpovídalo bohatství a blahobyt mnoha jeho obyvatel. Své výstavné domy zdobili četnými mozaikami, jež tu dnes v úžasu obdivujeme. Ve 4. stol. ale zničilo Páfos zemětřesení. Novým hlavním městem se stala Salamís na východním pobřeží a Páfos zůstal bezvýznamnou vesnicí – až do Lusignanů, kteří zde zřídili římsko-katolické biskupství. Jenže útoky přicházející z moře záhy vyhnaly obyvatelstvo o kus dál do vnitrozemí, kde na mírně vyvýšené terase vznikla nová osada Ktíma. Až když se po staletích situace uklidnila, vrátili se lidé také znovu zpátky na pobřeží. A tak vznikl Páfos ve své dnešní podobě, se dvěma hlavními částmi – na jihu u moře leží Dolní (Káto) Páfos, kde jsou hotely, restaurace, zábavní podniky i významné historické památky, a nad ním na severu Ktíma, nejdůležitější rezidenční oblast města (kupodivu se jí neříká Horní Páfos), kde je také radnice a další úřední budovy i trojice významnějších muzeí – Archeologické, Etnografické a Byzantské.
Výjimečnost Páfu je tak mimořádná, že byl již v roce 1980 zapsán jako první kyperská lokalita na seznam Světového dědictví UNESCO. Přesně vzato, pod souhrnným označením Páfos jsou zapsány lokality hned tři, Paláia Páfos a dvě v Káto Páfu – a na ty se teď pojďme podívat.
Začneme na rozlehlé vykopávkové lokalitě u přístavu, která se táhne podél pobřeží asi kilometr k severu, kde se nad ódeiem tyčí nepřehlédnutelný novodobý maják. To nejcennější, co je zde k vidění, lze shrnout do jediného slova: mozaiky. Je jich hodně a jsou úžasné – nejen, že jsou nejlepší na Kypru, ale patří i k nejlepším svého druhu na světě. Podlahové mozaiky, které se pravidelněji začaly používat v černobílé podobě asi ve 3. stol. př. n. l., dosáhly – už v plnobarevné podobě – největšího rozkvětu v dobách římského císařství. A Páfos měl tu výhodu, že byl v té době bohatým městem, kde si řada obyvatel podobnou výzdobu svých domů mohla dovolit.
První malou mozaiku zachycující Herkula se lvem nemejským objevili britští vojáci v roce 1942 při kopání protileteckých krytů. Byla sice vyfotografována, ale později opět zasypána a na její přesnou polohu se zapomnělo. Při jejím opětovném hledání byla v dané lokalitě nalezena nejprve v roce 1963 jiná malá mozaika s Amazonkou a teprve koncem 70. let znovuobjeven Herkules se lvem. Až od roku 1982 začal být příslušný okrsek zkoumán systematicky a již po dvou letech v něm byla nalezena větší a i umělecky daleko významnější mozaika znázorňující Orfea, který hraje na lyru divokým zvířatům. Podle ní pak začal být komplex těchto vykopávek označován jako Orfeův dům.
V té době však již byly známy četné mozaiky z jiných domů v okolí. Také náhodou, při urovnávání půdy, se přišlo v roce 1962 na vůbec nejobsáhlejší skupinu mozaik v honosném domě zabírajícím plochu zhruba 2000 m2, z nichž více než čtvrtina byla pokryta různými mozaikami. Kolem centrálního atria s bazénem bylo seskupeno na 40 místností, přičemž všechny obytné místnosti a síně přímo se otevírající do atria měly podlahy vyzdobené mozaikami. Protože se na nich opakovaně objevovala postava boha Dionýsa, byl areál pojmenován Dionýsův dům. S jedinou výjimkou pocházejí všechny jeho mozaiky z konce 2. stol., z poslední přestavby staršího domu.
Podlahové mozaiky byly v době, z níž pocházejí, běžným typem výzdoby domů bohatších vrstev. Vznikaly v řemeslnických dílnách a jen některé nesou rukopis skutečného individuálního mistra. Jednodušší práce, například geometrické motivy ohraničující figurální výjevy nebo pozadí za postavami, prováděli učedníci a běžní řemeslníci. Mistři se zabývali pouze kompozicí postav. Ani náměty nebyly vždy originální. Často se kopírovaly výjevy ze starších staveb, výjevy z mýtů existujících v různých verzích se přizpůsobovaly vkusu a přání objednavatele. Někdy se také stalo, že mistr neznal příliš dobře příběh, který měl ztvárnit, a chyboval. Protože tehdy bývalo častým zvykem přidávat k postavám z kamínků i jej…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kypr