Židé přišli do Evropy poprvé s římskými legiemi po roce 321, kdy císař Konstantin vydal svůj edikt o náboženské toleranci. Usadili se postupně v četných městech a ani Berlín nebyl výjimkou. Pátrání po zdejších židovských stopách je nezbytně ovlivněno dějinami 20. století – vždyť právě zde bylo centrum zrůdné ideologie, která chtěla Židy vymazat z povrchu zemského…
První písemná zmínka o Židech na území dnešního Berlína pochází z roku 1295. Stejně jako jinde v Evropě, ani tady neměli zrovna na růžích ustláno – nebyla jim povolena jakákoli integrace s většinovým obyvatelstvem, nesměli být přijímáni do cechů. Jediné, co směli, bylo půjčovat peníze na úrok, což bylo křesťanům zapovězeno jako nemravné. Přitom bez peněžních půjček se hospodářství ani tehdy neobešlo. To dobře věděla venkovská šlechta, která Židy po vyhnání z měst ráda přijímala na svých panstvích; tito Hofjuden pak pomáhali šlechtě financovat nákladný život. Po opakovaných vyhoštěních se Židé natrvalo v Berlíně usídlili teprve roku 1671, kdy „Velký kurfiřt“ udělil 50 rodinám vyhnaným z Vídně azyl na 20 let.
Do poloviny 19. stol. se židovská obec rozrostla na 28 tisíc členů a pověřila Eduarda Knoblaucha stavbou Nové synagogy v Oranienburger Straße. Když Knoblauch roku 1859 těžce onemocněl, převzal zakázku jeho přítel Friedrich August Stüler, který zachoval svým předchůdcem navržený maursko-byzantský styl stavby. Vysvěcení 5. září 1866 byl přítomen sám pruský ministerský předseda Otto von Bismarck. Tehdejší noviny se předháněly v chvále. Theodor Fontane napsal, že Nová synagoga svou nádherou zastiňuje všechny křesťanské kostely v metropoli. Noviny „National-Zeitung“ se nadšeně rozepsaly o hrdém stánku židovské obce, který je ozdobou celého Berlína. Opěvovaly podmanivou lehkost sloupů a oblouků, barevnou krásu propletených věnců arabesek, umné řezby a vůbec kouzlo dávných maurských staveb. To vše s 3000 míst k sezení. Byla to největší, nejkrásnější a nejdražší synagoga Německa. Už zdálky poutaly pozornost tři polygonální věže, zejména prostřední, 50 m vysoká a zakončená mohutnou kupolí, jež se inspirovala Královským pavilonem v anglickém Brightonu. Uvnitř trojlodní stavby zaujaly na svou dobu velmi moderní pomalované litinové sloupy, vytvářející v přízemí deset a v patře pět arkád. Celý prostor upomínal na Lví dvůr v Alhambře.
Nákladná stavba byla od svého vzniku trnem v oku nejen antisemitům, ale i mnohým Židům. Liberálové poukazovali na cizorodost maurského stylu, který jen podnítí předsudky o jinakosti Židů. Pro pravověrné zase byla stavba i ritus v ní příliš reformní (např.varhanní doprovod bohoslužeb), takže nakonec z židovské obce vystoupili a vytvořili vlastní, izraelitskou.
Za pogromu v noci z 9. na 10. 11. 1938 (tzv. Křišťálová noc) se příslušníci oddílu SA pokusili synagogu zapálit, ale velitel příslušného policejního revíru Wilhelm Krützfeld ji přikázal uhasit, za což byl později nacisty šikanován, jak připomíná pamětní deska. Po opravě byla synagoga ještě v provozu – až do ledna 1943, kdy si tu armáda zřídila sklad uniforem. V listopadu pak stavbu silně poškodil britský nálet. Po válce patřila do východního Berlína a v roce 1958 byla až na malé torzo zbořena.
Teprve k 50. výročí Křišťálové noci byla roku 1988 vytvořena nadace Centrum Judaicum. NDR dokonce povolala amerického rabína a Stasi mu dodala hospodyni, samozřejmě svou informátorku. Celková obnova byla zamítnuta, údajně by se tím přehlíželo či marginalizovalo utrpení Židů, ale šlo hlavně o peníze. A tak bylo věrně obnoveno jen průčelí a hlavní kupole. I tak rekonstrukce trvala šest let, skoro stejně jako kdysi původní stavba. Uvnitř je stálá expozice o životě Židů v Berlíně a menší modlitebna.
Jako první ze zničených synagog byla už v 50. letech obnovena západoberlínská synagoga ve Fasanenstraße; z původní stavby zbyl jen fragment byzantinského portálu. Před ní je plastika sochaře Richarda Hesse; představuje zničený svitek tóry s nadpisem z druhé knihy Mojžíšovy: „Zákon budiž pro občana i cizince, který je s vámi“.
Masové deportace Židů z Berlína začaly 18. října 1941 na nádraží Westhafen. Připomíná je působivý památník na mostě nad tratí. Je to vysoký hranol, v horní části jakoby nalomený, takže z dálky vypadá jako postava se skloněnou hlavou. Zároveň připomíná půdorys zničené Nové synagogy. Zdobí ho prostá a výmluvná Davidova hvězda.
Mnohem známější je Památník holokaustu v centru Berlína. V letech 2003–2005 ho vytvořil architekt Peter Eisenmann z 2711 různě vysokých betonových bloků připomínajících sarkofágy. Památník je umístěn na zvlněném terénu, takže se mezi jednotlivými bloky lidé ztrácejí a vynořují jako na rozbouřeném moři. V podzemí ho doplňuje muzeum.
Vážnějším zájemcům o toto téma vřele doporučuji návštěvu Židovského muzea ve čtvrti Kreuzberg. Ke starému jádru po válce opravené budovy pruského Nejvyššího soudu přistavěl americký architekt Daniel Liebeskind ve stylu zvaném dekonstruktivismus budovu na klikatém půdorysu, která při pohledu shora připomíná kus roztříštěné Davidovy hvězdy. Titanozinkový plášť, který postupnou oxidací získá časem žádoucí patinu, prorážejí jakoby nahodile uspořádaná úzká okna. Už ta vzbuzují neodbytný pocit úzkosti, jenž se uvnitř ještě násobí díky betonu, ostrým úhlům zdí a šikmým podlahám, které tvoří tři základní, navzájem se křížící osy expozice – osu kontinuity, emigrace a holokaustu.
Obzvlášť působivá je Exilová zahrada, ležící pod úrovní okolního terénu. Šestimetrové betonové stély jsou porostlé vrbami, jež tu zastupují teplomilnější olivovníky, židovské symboly míru a naděje. Velmi působivým prostorem je Věž holokaustu, kam jen spoře proniká denní světlo malou škvírou. Nahoře zavěšený údržbářský žebřík si mnozí návštěvníci vysvětlují jako cestu ke svobodě. Dalším svérázným prvkem jsou tzv. Voids – pět velkých prázdných prostor procházejících vertikálně celou stavbou, které symbolizují prázdnotu, jež v Evropě zůstala po zničení židovského života. Stálou expozici o dějinách evropských Židů, jejich zvycích a obřadech, o pronásledování a vyhlazování, i o zrození myšlenky sionismu doplňují různé výstavy.
V Berlíně však existují i daleko nenápadnější svědectví o nejhorší kapitole jeho dějin: malé plechové cedulky vsazené do dlažebních kostek chodníků před vchody domů, kam se jejich původní židovští majitelé či nájemníci už nikdy nevrátili. Tito „zmizelí sousedé“ jsou drobným, ale všudypřítomným mementem.