Melaka… jméno vonící dálkami, město na břehu legendárního Malackého průlivu a zároveň jeden z nejmenších malajsijských států. Historický sultanát dnes nemá tak trochu paradoxně ve svém čele sultána, nýbrž králem jmenovaného guvernéra. To však nemění nic na tom, že město je jednou velkou učebnicí malajsijských dějin, učebnicí živou, poutavou a pestrobarevnou, jejíž procházení se hned tak neomrzí.
Ačkoli archeologické nálezy potvrzují přítomnost prvních moderních lidí na území dnešní Malajsie už asi před 40 000 lety a Malajský poloostrov byl jako Aurea Chersonesus zakreslen v Ptolemaiově mapě světa ze 2. století, konkrétních dokladů, které by umožňovaly rekonstruovat dějiny této oblasti před 15. stoletím, existuje pramálo. A tak jsme odkázáni spíše jen na legendy, z nichž jedna dokonce klade na počátek genealogie vládců Alexandra Velikého, jehož potomci se podle ní stali panovníky království Srivijaya. Tato říše je již historická, jejím hlavním městem byl Palembang a rozkládala se v jihovýchodní části Sumatry, tedy na druhém břehu Malackého průlivu, v dnešní Indonésii. Zdá se, že přinejmenším v nějakých obdobích její historie k ní jako určitý typ vazalského území patřil i Malajský poloostrov. Právě palembanský princ Parameswara je pak legendárním zakladatelem samotné Melaky.
Parameswara se zapletl v říši Srivijaya do válek o nástupnictví, neuspěl a musel uprchnout. Anebo prchal z Temaseku, dnešního Singapuru, kde byl pátým vládcem v linii dávného srivijayského dobyvatele, před útokem Javánců, jak praví jiná legenda, kdo ví. Buď jak buď, prchal. Plavil se Malackým průlivem podél pobřeží Malajského poloostrova a hledal místo pro své nové království, až se zastavil v ústí jakési řeky, aby si odpočinul. Zrovna se pohodlně usadil ve stínu stromu, když jeho lovečtí psi vyplašili kančila, druh maličkého jelínka, sotva čtvrt metru v kohoutku. Jenže kančil namísto útěku vyrazil proti psům a sám je zahnal. Když to Parameswara spatřil, rozhodl se, že právě tady založí své nové město, neboť v místech, kde i maličcí kančilové jsou tolik odvážní, bude jistě dobře prosperovat. Protože nikdo nevěděl, jak se to tam jmenuje, pojmenoval Parameswara město i řeku podle stromu melaka, pod nímž odpočíval.
K vylíčeným událostem došlo někdy na konci 14. století nebo na samém začátku 15. a dnes je připomíná bílý pomník (hrdinný kančil prý byl bílý, snad tedy albín) uprostřed rušné křižovatky hned vedle Town Square, náměstí, jež obklopují červené holandské stavby ze 17. a 18. století. Jenže do příchodu Holanďanů nám zbývá ještě spousta času, v němž se odehrály jiné významné události. Přístav v chráněné poloze na křižovatce monzunů, kam s jihozápadním připlouvali obchodníci z Arábie a Indie, zatímco se severovýchodním zase jejich kolegové z Číny a Moluk, se rychle rozvíjel. Parameswara přijal titul sultána a snad i konvertoval k islámu – pokud ne on, tak jeho syn a nástupce Megat Iskandar Šáh. Zcela jistě začal Parameswara rozvíjet úspěšné vztahy s Čínou, v níž viděl vhodného spojence proti silnému Siamu. Do melackého přístavu začaly zajíždět čínské lodě. Několikrát zde kotvil i slavný admirál Čeng Che, vrchní velitel čínské „flotily pokladů“, jejíž lodě podle nedávno mohutně mediálně propagované teorie Gavina Menziese dopluly až do Ameriky. I když ji většina profesionálních historiků odmítá, nemění to nic na tom, že čínské lodě křižovaly v první polovině 15. století Indický oceán a dorazily zcela jistě až k východoafrickým břehům. Melaka na toto období vzpomíná v novém muzeu otevřeném před třemi lety, jež je celé věnováno právě plavbám Čeng Chea a jeho přinejmenším pěti návštěvám města. Najdeme tu modely různých čínských lodí, výjev z audience Parameswary u čínského císaře i originální čínský porcelán.
Výsledkem dávných melacko-čínských vztahů byl vznik zvláštní etnické menšiny, tzv. babas (muži) a nyonyas (ženy), souhrnně peranakan („potomci“ nebo „zde narození“), označované také jako „Číňané z průlivu“. U jejího zrodu stáli snad již Číňané, kteří přijeli do Melaky na lodích Čeng Chea, případně 500 mladíků vznešeného původu, kteří tvořili doprovod mingské princezny Chang Li Pcho, již podle legendy ve druhé polovině 15. století pojal za manželku nejslavnější z rodu parameswarovských sultánů, Mansur Šáh. Podíleli se na ní pak i další vlny čínských přistěhovalců, až do 18. století. Babas a nyonyas vytvořili v rámci čínského etnika v Malajsii zvláštní subk…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malajsie