Francouzská síť vodních kanálů, budovaná od počátku 17. století, patří k nejdelším v Evropě. Umělé vodní cesty propojují téměř všechny významné přírodní toky a v dobách své největší slávy dosahovaly délky přibližně 13 000 km. Prvním moderním průplavem byl Canal de Briare spojující Seinu s Loirou, vyhloubený v letech 1608–1642. Krátce po něm následoval Canal du Midi, jedinečná vodní cesta tvořící významnou část propojení Středozemního moře s Biskajským zálivem.
Canal du Midi je životním dílem stavitele Pierra-Paula Riqueta, výběrčího solných daní a znalce místních podmínek. Velkolepý plán, který toužili uskutečnit již staří Římané, nejprve předložil ministru financí Colbertovi a spolu pak o jeho výhodnosti přesvědčili krále Ludvíka XIV. Dělníci poprvé kopli do země v roce 1667 a po 14 letech lopotné práce famózní dílo dokončili. I když do něho stát vložil nemalé finanční prostředky, na dokončení stavby nestačily, a tak ji podpořil veškerými úsporami sám Riquet. Ironií osudu zemřel několik měsíců před otevřením kanálu. Postavil si však pomník, jenž slouží svému účelu již přes tři staletí v prakticky nezměněné podobě. Zásluhy stavitele a historii stavby kanálu dokumentuje Centrum Pierra-Paula Riqueta v přístavu městečka Avignonet-Lauragais.
Canal Royal de Languedoc, jak se plavební cesta dlouhá 240 km původně nazývala, začíná na jihu ve středomořském přístavu Séte, odkud míří na západ do Toulouse. Tam se v roce 1856 Canal du Midi, jak byl přejmenován v roce 1759, propojil s Canal Latéral à la Garonne, jenž vede souběžně s řekou Garonnou, na kterou se napojuje v Castets-en-Dorthe. Zboží dovezené námořními loděmi do Bordeaux na Garonně bylo překládáno na říční plavidla zvaná péniche, která je přepravovala dál do vnitrozemí. Hospodářství…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Francie – památky UNESCO