Kdybyste mohli ve švédské metropoli strávit jen půlden, polovinu z tohoto času byste měli věnovat Muzeu lodi Vasa na ostrově Djurgården. Jediná zachovalá loď ze 17. století na světě je unikátním uměleckým dílem a nejnavštěvovanějším turistickou atrakcí celého Švédska.
Příběh lodi Vasa, pojmenované po švédské královské dynastii, se odehrává ve dvou dějstvích. První začíná v roce 1625, kdy král Gustav II. Adolf uzavírá kontrakt s holandským stavitelem lodí Henrikem Hybertssonem. Válečný koráb se má stát chloubou námořnictva a okázale představovat sílu, moc a bohatství protestantského království. Na jeho stavbu padne tisícovka dubů. Čtyři stovky lodních tesařů, kovářů, truhlářů, řezbářů, zbrojířů, provazníků, výrobců plachet a mnoha dalších řemeslníků po dvou letech práce ve stockholmských docích odevzdávají téměř 70 metrů dlouhé plavidlo se třemi stěžni, jež mohlo rozvinout 10 plachet. Vyzbrojeno bylo 64 děly, odlitými z bronzu. Trup bohatě zdobily vyřezané ornamenty a zádi vévodil majestátně vyvedený královský znak. V srpnu 1628 se Vasa vydala ze stockholmského přístavu na svou první plavbu. Sotva stačila vypálit slavnostní salvu z postranních děl, zvedl se prudký vítr. Vasa se naklonila na bok, pak narovnala, ale další závan větru ji úplně převrátil a otevřenými otvory pro děla se dovnitř nahrnula voda. Vasa klesla ke dnu a vzala s sebou nejméně 30, možná až 50 ze 150 členů posádky. Pokusy vyzvednout loď z mořského dna ztroskotaly, potápěči ale třicet let po neštěstí s pomocí potápěčského zvonu vytáhli většinu děl.
Vasa se zřejmě potopila proto, že byla příliš vratká. Její stavitelé se pravděpodobně nedrželi původního projektu. Jak bylo tehdy běžné, používali tabulky s rozměry, které se osvědčily v minulosti. Král ale podle všeho chtěl mít na palubě více děl než obvykle. Vznikla proto vysoká nástavba s další palubou pro děla, s níž původní plány nepočítaly, a to se stalo lodi osudným.
Druhé dějství příběhu režíroval soukromý hledač vraků Anders Franzén, jenž si umanul, že musí Vasu najít. Po letech strávených v archivech, knihovnách a na vodní hladině mohl v roce 1956 s jistotou prohlásit, že ji skutečně objevil. Jak se ukázalo, překvapivě dobře zachovalá loď ležela v bahně a kalu v hloubce 32 m. Po dlouhých přípravách potápěči v roce 1961 pod trup lodi podvlékli ocelová lana a pomocí pontonů ji postupně vytáhli. Dochovala se v tak dokonalém stavu, že mohla sama plout po hladině. V dočasném muzeu ji pak konzervátoři několik let postřikovali vodou a pak polyetylenglykolem, ve vodě rozpustným voskovým ochranným prostředkem, který pomalu prostupuje dřevem a nahrazuje v něm vodu. Společně s lodí bylo vyzvednuto přes 14 000 dřevěných předmětů včetně 700 soch, které byly po ošetření všechny vráceny na původní místo na lodi, jež je tak z 95 % původní.
Od roku 1990 Vasa odpočívá v novém, speciálně pro ni postaveném muzeu, jež je stejně jedinečné jako jeho hlavní exponát. Přítmí obrovské haly dodává lodi na impozantnosti a tajemnosti. Díky bohaté výzdobě je Vasa i nádherným uměleckým dílem. Zachráněné sochy, zobrazující lvy, biblické hrdiny, řecké bohy, římské vladaře či mořská stvoření, nesou stopy po zlacení a malbě, jež byla původně vyvedena křiklavými barvami na červeném pozadí. Na dně moře našli potápěči i šest plachet, které nebyly v době neštěstí rozvinuty. Jsou to nejstarší dochované plachty na světě. K dalším nálezům patří i vystavené jídelní náčiní, lampy, zbraně, osobní věci členů posádky, ale též kosterní pozůstatky několika desítek námořníků, kteří tragédii nepřežili. Vedlejší expozice představují život ve Švédsku v 17. století, stavbu lodi ve stockholmských loděnicích, život na její palubě i vytažení plavidla z mořského dna. S příběhem lodi Vasa seznamuje film, promítaný v kinosále muzea. K dispozici jsou i počítače, kde si může každý na simulačním programu zkusit, jak obtížné bylo s lodí manévrovat.
Další články z vydání o Švédsku zde