Švédská ocel je ve světě stejně známým pojmem jako české pivo, francouzské víno či švýcarské hodinky. Není divu, když železná ruda, kterou skrývá švédské podzemí, patří díky více než šedesátiprocentnímu obsahu kovu k nejkvalitnějším na Zemi.
Tavení železa má ve Švédsku dlouhou tradici, která se datuje až do středověku. V Engelsbergu v severovýchodním Västmanlandu stojí na jejím počátku ve 14. století německý imigrant, horník Englika, podle něhož dostalo místo jméno. Skutečné hutě zde ale postavil až v roce 1681 podnikatel Per Larsson Gyllenhöök. Železná ruda se těžila v dolech v oblasti nedalekého Bergslagenu, zatímco k topení ve vysoké peci se používalo dřevěné uhlí, jehož zdrojem byly okolní lesy. Od začátku zdejší huť a železárny používaly na svou dobu velmi moderní výrobní postupy, a tak bylo výsledkem výrobního procesu vysoce kvalitní železo, které bylo ceněno i za hranicemi Švédska. Nové železárny se proto záhy zařadily mezi nejznámější v Evropě. Od 17. století se nebývale rozrostly a několikrát změnily majitele. Většinu 18. století je vlastnila rodina Söderhielmů a v 19. století rodina Timmů. Prodány byly v roce 1916 a po třech letech ukončily výrobu. Zásluhou dobré údržby se železárny velmi dobře zachovaly a jsou dnes krásnou ukázkou průmyslového dědictví Švédska.
Celý areál zahrnuje několik desítek budov, jejichž vzhled je výsledkem poslední velké přestavby v roce 1870. Patří k nim vysoká pec, železárny, sídlo majitelů, domy pro dělníky, kancelářská budova, ale i váha, na níž se vážila dovezená železná ruda a dřevěné uhlí. Jednotlivé budovy jsou rozesety podél říčky Snyten, jež poháněla vodní kolo. Jejich okolí zarostlo stromy a keři, a tak je dnes návštěva železáren příjemnou procházkou rozlehlým parkem. Engelsberské železárny jsou navíc jedinečné v tom, že se v nich dochovalo i technické zařízení, v mnoha případech zcela funkční i v dnešní době. Jde například o vodní kolo, které pohánělo hamry, drtiče, dmychadla a nejrůznější dopravníky. Výjimečně zachovalou industriální památku zařadilo UNESCO na seznam Světového dědictví v roce 1993.
Pouhý kilometr od železáren leží další technická památka – nejstarší zachovaná rafinérie ropy na světě. Je spojena se jménem Augusta Ålunda, jenž se naučil vyrábět petrolej rafinací surové ropy. Metodu používal v USA Američan E. L. Drake. Alund byl účetním, ale měl velké nápady a chuť experimentovat. Jeho první pokus skončil katastrofou. V roce 1871 postavil malou továrnu v Annelundu, kterou ale v létě 1873 při bouři zasáhl blesk. Ålund si v hořících šatech zachránil život skokem do jezera. Úřady mu už v Annelundu nedovolily pokračovat, a tak zakoupil ostrov Barrön v jezeře Åmänningen, jenž později přejmenoval na Oljeön – Olejový ostrov. Postavil na něm novou továrnu, jejíž součástí byly například i podzemní zásobníky ropy. Vyrábět začala v roce 1876 petrolej do lamp, mazací oleje (například na šicí stroje) či velmi oblíbený Libian – olej na kůži, používaný na impregnování bot. Pracovalo v ní asi 20 dělníků, z nichž někteří žili na ostrově trvale. Barely se surovinou Ålund dovážel z USA, lodí do stockholmského přístavu a Strömsholmským kanálem na ostrov. Na konci 19. století snížily zisk z prodeje produktů Olejového ostrova nové celní sazby uvalené na dovoz ropy. Poptávka po výrobcích, jejichž symbolem byl pyšný skaut se švédskou vlajkou, klesala. Poslední ránu zasadila podnikavému Ålundovi nehoda v přístavu při připlutí lodě z Ameriky, při níž zahynulo 12 lidí. Dovoz i výroba se zastavily, jen výroba oleje na boty pokračovala až do roku 1927, kdy byla továrna definitivně uzavřena. Její prohlídka začíná na břehu jezera, odkud přívoz přepraví turisty na blízký Olejový ostrov, kde jsou k vidění destilační věže, kotle, potrubí a další technologická zařízení.
Další články z vydání o Švédsku zde