Mladý muž, který chodil do Tater lovit kamzíky, se jednoho dne zřítil ze stěny Malého Ľadového štítu. Když se dlouho nevracel domů, jeho dívka se za ním vydala do hor. Procházela dolinami sem a tam, až přišla pod štít, kde spatřila milencovo bezduché tělo. Zoufalá dala se do pláče, který nemohla zastavit. Její slzy padaly na zem a slévaly se v horské jezero, na jehož břehu potom žalem zkameněla.
Dávným odvážlivcům, kteří pronikali do panenských končin pohoří, musela horská jezera, s nimiž se nečekaně setkávali v nehostinném skalním světě, nutně připadat jako zjevení. Ozářená sluncem okouzlovala nadpozemskou krásou, potemnělá v mlze a dešti naopak vyhlížela odmítavě, nevlídně až zlověstně. A tak na plné obrátky pracovala fantazie, vznikaly pověsti a posléze i krkolomné domněnky. Tvrdilo se, že jezera nemají dna a že jejich modré či modrozelené a často kolísající hladiny jsou dalším důkazem o podzemním spojení s mořem. Dokonce bylo přesně určeno, se kterým: s Baltským. To když se na jednom břehu našel vyplavený kus dřeva, v němž kdosi rozpoznal část ztroskotané švédské námořní lodě… Jezerům se začalo říkat mořská oka, ale již před polovinou 18. století zmiňuje slovenský polyhistor Matej Bel jiný lidový název – pleso. Přibližně o sto let později vědci poprvé prokázali, že na vývoj reliéfu Vysokých Tater mělo zásadní vliv pleistocenní zalednění – a plesa tehdy přišla o notný díl tajemna, jež je dosud halilo. Na kráse jim to však nic neubralo a dodnes se o nich píše jako o perlách, zrcadlech, drahokamech či klenotech tatranských dolin. Vůbec to není nadnesené, bez ples by Vysoké Tatry byly úplně jiným horstvem.
Plesa patří k nejmladším útvarům neživé složky tatranské přírody, jsou vlastně jakýmsi posledním pozdravem, s nímž se s námi přes propast času loučí ledovce. Ledovcový původ nezapřou všechna vyjma dvou – Nové Štrbské pleso je umělé a Tichému plesu v Široké dolině na severu Tater pomohly na svět kraso…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry