V horách jsem už zažil leccos, ale ještě nikdy jsem nešel na túru s horským vůdcem. Zítra bych si měl tuto mezeru ve vzdělání doplnit, z čehož jsem nejdřív lehce rozpačitý. Vůdce mi byl totiž přidělen „ex offo“, stejně jako výstup, který je prachobyčejným „choďákem“ a který navíc končí v místech, kde jsem už několikrát byl. Nechci ale organizátorům mého programu komplikovat život, takže bez výhrad souhlasím. No a potom zjišťuji, že jsem na toho vůdce vlastně docela zvědavý.
Před devátou si v hotelové hale podávám ruku s Hannesem, horským vůdcem z Toblachu. Drobný třicátník, od pohledu sympaťák, mě ihned informuje, co nás dnes čeká: půjdeme údolím Fischleintal (Val Fiscalina) na chatu Drei-Zinnen-Hütte, která stojí přímo proti věžím Tre Cime (Drei Zinnen, 2857–2999 m), a potom se trochu jinou cestou vrátíme; kudy přesně, to se ještě uvidí. Počasí by mělo být dobré, boty prý mám také vyhovující, můžeme tedy nasednout do auta a vyrazit.
Do Fischleintalu (Val Fiscalina) odbočujeme v obci Moos a uháníme vstříc divoce rozeklané špici Zwölferkofelu (Cima Dodici), jež vyskakuje do sluneční lázně z ještě zastíněného lesa v závěru údolí. Hannes od volantu ukazuje, že vedle „dvanáctky“, jak zní překlad názvu hory, tu mají i „jedenáctku“ (Elferkofel, Cima Undici) a „jedničku“ (Einserkofel, Cima Una), a že dohromady se těmto vrcholům říká Sextenské sluneční hodiny. Slunce se totiž na své pouti oblohou nad každým z nich ocitá přesně v dobu, kdy v údolí zvony odbíjejí celou. Okamžitě se shodujeme, že tak krásný číselník žádné jiné sluneční hodiny nemají.
Auto odstavíme u konce asfaltky na placeném parkovišti a dál už musíme prašnou silnicí po svých. Zhruba po půlhodině dorazíme k chatě Talschlusshütte (Rifugio Fondo Valle), za níž se údolí rozdvojuje; my pokračujeme jeho pravou větví a po úzkém značeném chodníku stoupáme přes první strmější práh. Smrky a modříny rychle přepouštějí místo kosodřevině, a když se otevře výhled na protější stranu údolí, dáváme si krátkou pauzu. Nádherné místo, přímo proti nám se ze strmých bělavých sutí vypíná štíhlý monolit Einserkofel. Hannes mi ukazuje cestu v jeho severní stěně, kterou před několika lety lezl, a k tomu přidává originální historku. Zrovna když byl soustředěný na obtížný krok v klíčovém úseku stěny, vyrušilo ho svištění vzduchu a vzápětí stačil koutkem oka zahlédnout padající tělo s roztaženými končetinami. S hrůzou čekal, až zezdola zaslechne tupou ránu, jenže nic neslyšel. Podíval se tedy dolů a co nevidí – k úpatí stěny se zvolna snáší barevný vrchlík padáku…
Ptám se i na jiné jeho výstupy. V Alpách má vylezeny skoro všechny klasické cesty velkými stěnami, v domovských Dolomitech i řadu extrémních skalních cest. Hannes původně vystudoval geografii, pak ale zjistil, že práce v kanceláři pro něj není to pravé, a tak se začal věnovat profesionálně své největší zálibě. Tím pádem ovšem muselo vlastní lezení stranou, dnes je rád, když se mu podaří 20 výstupů za rok, na víc nemá čas. V zimě s klienty lyžuje, v letní sezoně nejčastěji doprovází turisty na zajištěných cestách, dost často s nimi také leze normální cestu na Cimu Grande di Lavaredo (Große Zinne, 2999 m). Přestože z tohoto zaměstnání nezbohatne, nestěžuje si, je rád, že může být v přírodě a že má poměrně pestrou pracovní náplň. Rozhodně by nechtěl žít třeba v Zermattu a neustále vodit klienty na Matterhorn.
Všímám si, že pokud Hannes mluví o jihotyrolských horách, střídají se v jeho řeči tu německé, jindy zas italské názvy, bez náznaku nějakého pravidla. Potvrzuje mi, že mezi horolezci si s tím nikdo neláme hlavu, prostě se to tak vžilo a hotovo. Je to tedy stejné jako u nás, kdy se napří…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Tyrolsko