I když v republice máme hned několik unikátních skalních měst, ve všeobecném povědomí je zakotven hlavně Adršpach. Nabízí totiž něco, co jinde tolik znát není a co návštěvníkům nadlouho utkví v paměti: impozantní vzlet pískovcových věží a skal.
Adršpašské skalní město ale nestojí o samotě, spolu s Teplickým skalním městem patří k celku Adršpašsko-teplických skal, jenž je s rozlohou přesahující 20 km2 naším vůbec největším pískovcovým masivem. Horopisně tento masiv náleží k Broumovské vrchovině, konkrétně k jejímu podcelku vrchovině Polické, která je z geologického hlediska pánví vyplněnou svrchněkřídovými sedimenty. V centru pánve se vyskytují více než 100 metrů mocná souvrství kvádrových pískovců rozčleněná erozí do tabulových plošin a stolových hor, jež vedle zmíněného masivu tvoří například i blízký Křížový vrch nebo vrch Ostaš.
Stará místní pověst ovšem tvrdí něco úplně jiného. Podle ní se prý na místě obou skalních měst kdysi rozkládala dvě města skutečná, a jelikož celé Čechy tehdy obklopovaly neprůchodné hory a pralesy, jediná cesta do vnitrozemí vedla právě mezi nimi. Obyvatelé měst tento průchod dlouho svědomitě střežili, potom však podlehli úplatku a vpustili do Čech nepřátele, kteří zemi vyplenili. To rozhněvalo staroslovanské bohy, kteří zařídili, aby obě města i se zrádci naráz zkameněla.
Kdy tato pověst vznikla, ví bůh, nepochybně však vypovídá o rozjitřené obrazotvornosti svého autora. Pokud je známo, první zdejší osadníci ani jejich potomci po několik generací skalní města nenavštěvovali, nanejvýš tam odcházeli hledat úkryt v případě ohrožení. Tajemný skalní labyrint skrytý v pralesním přítmí vzbuzoval v lidech respekt až do počátku 18. století, než ho začali systematičtěji zkoumat první zvědavci přicházející ze Slezska. Zanedlouho měli spousty následovníků, které přilákaly zprávy o nevídaných krásách tohoto zastrčeného koutu Čech. Nechyběly mezi nimi ani vysoce postavené osobnosti, zavítal sem kupříkladu císař Josef II. anebo Johann Wolfgang Goethe.
První prohlídkový okruh v Adršpašských skalách, jenž vedl až k Velkému vodopádu, byl otevřen již v roce 1820. O čtyři roky později ale celou oblast změnil k nepoznání požár, který během několika týdnů zlikvidoval prakticky všechen lesní porost; paradoxně však pomohl turistům objevit sousední Teplické skály, kam byl najednou mnohem snazší přístup. Od roku 1890 mohli návštěvníci Adršpachu procházet tzv. Novou partií, tedy navazujícím druhým prohlídkovým okruhem. Obě trasy stále slouží a dohromady měří asi 3,5 km.
Dnes si můžeme pro vstup do skalního města vybrat mezi dvěma vchody, u nichž zaplatíme vstupné; první je u parkoviště, druhý poblíž informačního centra u železniční zastávky. Není mezi tím prakticky žádný rozdíl, protože obě cesty se brzy v lese spojí v pohodlný písčitý chodník. První mohutnou věží, které si z něj můžeme všimnout, je Džbán s šestimetrovým skalním oknem v podobě ucha, za nímž hned následuje Homole cukru, „zvláštní to div adršpašský“, bezesporu jedna z nejbizarnějších pískovcových věží u nás. Rozšiřuje se z úzké základny směrem vzhůru do třicetimetrové výše, takže vypadá, jako by byla zapíchnutá špičkou do země a každou chvíli se měla překotit. Úsměvný zvyk tady velí dětem přidat k úzkému úpatí klacík, a věž tak podepřít.
Za Homolí se otevírají omezené výhledy do kulis skalního města, cestu však záhy pohltí systém úzkých skalních soutěsek a přinutí ji kličkovat po dřevěných můstcích a lávkách nad vodami Metuje, která je v těchto místech stále ještě útlým potokem. Do soutěsek se nedostane moc denní…