Sibiň patří k nejkrásnějším rumunským městům. Snoubí se v ní rysy výjimečně zachovalého německého středověkého města s vídeňským barokem. To ovlivnilo sedmihradskou architekturu po roce 1699, kdy se Transylvánie stala součástí habsburské říše. Dnešní Sibiň, o jejíž obnovu se výrazně zasloužil její někdejší dlouholetý starosta a současný rumunský prezident Klaus Iohannis, zůstává přes svůj historický ráz živým městem, kde kvete bohatý kulturní život s řadou vyhlášených festivalů.
Ve starověku ležela na březích říčky Cibin římská osada Cedonia. Saští osadníci, které do Sedmihradska pozval uherský král Géza II. ve 12. stol., zde založili vesnici Hermannsdorf pojmenovanou podle jejich vůdce, kožešníka a řemenáře Hermanna. Krátce poté přijel podle legendy nové osadníky navštívit uherský král a Hermann ho požádal o povolení postavit pevnost. Stačí k tomu prý jen tolik půdy, kolik může pokrýt jedna býčí kůže. Král souhlasil, načež Hermann kůži rozřezal na dlouhý řemínek, kterým obkroužil celý pahorek uprostřed vesnice. Dnes na něm stojí jádro Sibině.
Slibný rozvoj osady přerušil roku 1241 vpád Tatarů do Evropy. Z původní vesnice se tak stalo město Hermannstadt až ve 2. pol. 14. stol. Z této doby se také dochovaly první stanovy jednotlivých cechů, jejichž počet stoupl z původních 13 postupně až na 40 koncem 18. stol. Sibiň se mohla celá staletí rozvíjet a vzkvétat díky tomu, že byla zároveň i nedobytnou pevností a v 15. stol. odolala řadě tureckých nájezdů. Od roku 1688 se stala sídlem rakouského místodržícího, jímž byla až do konce 1. sv. války.
Během 19. stol. se Sibiň stala také kulturním a náboženským centrem sedmihradských Rumunů, kteří se v té době složitě domáhali svých politických a občanských práv. Po připojení Sedmihradska k Rumunskému království se Hermannstadt v roce 1919 přejmenoval na Sibiu. Složení obyvatelstva se začalo významně měnit od roku 1945, kdy Rudá armáda odvezla 2 800 etnických Sasů do SSSR, odkud se většina z nich nevrátila. Vysidlování starousedlíků pokračovalo také za komunistického režimu a z původních několika desítek tisíc Němců zůstaly ve městě necelé dva tisíce. Stará zástavba měla větší štěstí – až na výjimky se jí léta diktatury nedotkla.
Historické centrum se rozkládá kolem tří náměstí. Největší z nich je Velký rynek (Piața Mare), kde se v Bruckenthalově paláci nachází nejstarší muzeum na území dnešního Rumunska. Samuel von Bruckenthal byl koncem 18. stol. rakouským místodržícím Sedmihradska a ve svém sídle postaveném ve stylu pozdního baroka shromáždil cenné sbírky evropského malířství, jež odkázal místní saské komunitě. Muzeum bylo otevřeno v roce 1817. Pro české návštěvníky je také zajímavá sbírka rumunského umění, které u nás není tak známé.
Jednou z historicky nejcennějších staveb na Velkém rynku je renesanční Hallerův dům pojmenovaný podle rodu, kterému patřil více než 350 let. Na jeho střeše, stejně jako na mnoha dalších měšťanských domech, nelze přehlédnout zvláštní větrací vikýře, kterým se říká „sibiňské oči“ a staly se jedním ze symbolů města. Zdejší sklepy byly podmáčené, proto obyvatelé veškeré zásoby potravin skladovali na půdě. Tento typ vikýřů je k vidění i jinde (např. v Sighișoaře), ale v žádném jiném městě jich není tolik jako v Sibini, až tu návštěvník může mít pocit, že je neustále „sledován“.
Další dominantou Velkého rynku je jezuitský kostel sv. Trojice z let 1726–1733. Dnešní fara sídlí v přilehlé budově někdejšího jezuitského semináře. Na nádvoří kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého, která až do roku 1948 zdobila náměstí spolu se sochou Gheorghe Lazăra, zakladatele rumunského školství z počátku 19. stol. – ta na náměstí zůstala dodnes.
V rohu náměstí určitě nepřehlédnete Radniční věž (Turnul Sfatului), původně z 13. stol., ale v dnešní podobě z roku 1588, z níž se nabízí pěkná vyhlídka na město. Průchodem ve věži se dostaneme na Malý rynek (Piața Mică), kde si na místě původních hradeb postavili své domy sibiňští řemeslníci. Cestou k jeho hlavní atrakci, mostu Lží, upoutá pozornost podlouhlá budova s podloubím – z původních jatek s historií sahající až do 14. stol. je dnes umělecká galerie.
Most Lží (Podul minciunilor) z roku 1859 je jedním ze symbolů města. Vyrobila ho firma Friedrich Hütte, měří 10,4 m a jde o první litinový most v Rumunsku. Překlenuje ulici Ocnei, která ústí na Malý rynek. K jeho názvu se vážou různé pověsti, třeba o tom, že se most zřítí, když na něm někdo vysloví nějakou lež, nebo že se z něj shazovali podvodní obchodníci či nevěsty, které nebyly o svatební noci panny, že na něm vojáci z nedalekých kasáren lehkomyslně přísahali lásku místním dívkám… A další podobné.
Pár kroků za mostem Lží se rozkládá třetí náměstí Piața Huet, kde najdeme nejstarší zástavbu. Náměstí je pojmenováno po Albertu Huetovi, významném místním rodákovi, který se po studiích ve Vídni a v Praze zapojil do městské a regionální politiky a významně se zasloužil o rozvoj školství, městského opevnění a cechů ve 2. pol. 16. stol. Dominantou náměstí i celého města je evangelická katedrála, která stojí na místě románské baziliky z 12. stol. Stavba zahájená ve 14. stol. jako katolický kostel zasvěcený Panně Marii byla dokončena roku 1520. O čtrnáct let později přijali místní Sasové luteránskou víru. Na katedrále zaujme střecha s různobarevnými taškami, kterou mohou návštěvníci zblízka obdivovat při pohledu ze zvonice vysoké 73,4 m. Katedrála se pyšní největšími varhanami v Rumunsku, v její kryptě je řada náhrobků, mj. také valašského knížete Mihney Zlého, syna Vlada Țepeșe, který byl ubodán před katedrálou v roce 1510. I přes své pravoslavné vyznání byl pochován v tehdy ještě katolickém kostele.
Před katedrálou stojí socha biskupa a vzdělance Georga Teutsche, zastupitele sedmihradských Němců v orgánech Rakouska-Uherska. Naproti katedrále nepřehlédneme výstavní barokní budovu gymnázia Samuela von Bruckenthala. Ve spodní části náměstí se na hradbách nachází kavárnička, kde často zpříjemňuje návštěvníkům odpočinek u kávy a nádherného výhledu také živá klavírní hudba. Tato část hradeb, dlouhá asi 30 m, je nejstarší dochovanou částí opevnění. Odtud je také možné sejít do „podhradí” kolem Schodištní věže (Turnul scărilor) schodištěm ze 13. stol. (Pasajul scărilor), jehož fotografie nechybí téměř na žádném propagačním materiálu.
Jádro původního městského opevnění pochází z 13. a 14. stol. Hradby o délce 4 km doplňovalo 39 věží a pět bašt. Postaveny byly z cihel, a proto se Sibini říkalo také Červené město nebo Červená pevnost. Zbytky hradeb jsou k vidění na různých místech, nejucelenější část se dochovala v Pevnostní ulici (strada Cetății). Nepřehlédnutelná je Tlustá věž (Turnul gros) z roku 1540, která má půlkruhový půdorys. Byla sídlem prvního sibiňského divadla a dnes zde koncertuje sibiňská filharmonie.
Z nejstarších památek bychom neměli vynechat starou radnici, která stojí kostek od Huetova náměstí. Na plánu města ji najdeme pod názvem Casa Altemberger. Tato osmikřídlá stavba považovaná za největší komplex světské gotiky v Rumunsku sloužila jako radnice v letech 1549–1948. Její součástí je i obytná věž z 14. stol. Dnes zde sídlí Historické muzeum. Novou radnici (s informačním centrem) nalezneme na Velkém rynku.
K novějším dominantám města patří pravoslavná katedrála sv. Trojice, jejíž stavba znamenala potvrzení rumunské přítomnosti v tomto převážně německém městě. O vznik svatostánku se významně zasadil místní pravoslavný biskup Andrei Șaguna. Katedrála z let 1902–1906 je postavena v neobyzantském stylu, inspirována istanbulským chrámem Hagia Sofia. Pojme až 2 000 věřících. Pro dokreslení náboženské rozmanitosti dodejme, že na druhém konci města stojí Velká synagoga z konce 19. stol.
Hlavní městskou promenádou, která vede na Velký rynek, je Bălcescova ulice plná zahrádek kaváren a restaurací nabízejících převážně tradiční rumunskou kuchyni. Nedaleko historického centra najdeme dávný pivovar a palírnu U tří dubů (dnes Conacul Trei Stejari), jejíž tradice sahá až na počátek 18. stol., ale poslední dobou příliš často střídá majitele. Na okraji města se rozkládá nejstarší zoologická zahrada v Rumunsku založená v roce 1929. Ve stejné oblasti leží také jeden z nejkrásnějších rumunských skanzenů (Complexul Național Muzeal ASTRA), který na 96 ha představuje 400 tradičních staveb, kromě rumunských a saských také sbírku mimoevropských.
V Sibini každý rok probíhá řada vyhlášených mezinárodních festivalů – filmových, divadelních i literárních. Za zmínku stojí Festival středověkého umění nebo Festival Hungarikum, kde několik desítek družstev soutěží o to, které z nich uvaří nejlepší guláš. Koho by město omrzelo, může se vydat do nedalekých hor. Východiskem pro letní horské túry do pohoří Cindrel a zimním lyžařským střediskem je Păltiniș v nadmořské výšce 1440 m. Tradiční venkov lze zažít v oblasti mezi obcemi Rășinari (rodiště světově proslulého filozofa Emila Ciorana) a Saliște, kde se zastavil čas před několika staletími, za návštěvu stojí také opevněný kostel v obci Cisnădioara.
Další články z vydání o Rumunsko naleznete zde