Ve vysokých horách severní Indie začíná další parný letní den. Avšak dnes – druhého dne šestého lunárního měsíce tibetského kalendáře – vyjede jinak vcelku monotónní život zdejších horalů ze zajetých kolejí. V nedalekém klášteře totiž začíná největší náboženská slavnost roku. Každodenní práce jsou omezeny na minimum, starosti zanechány doma nebo na pečlivě obdělaných políčkách. Všichni spěchají do „svého“ kláštera, aby se účastnili asi nejpozoruhodnějšího projevu své tradiční kultury – dvoudenního představení tanců čham.
V ladackém údolí Pchjang v klášteře Taši Čhödzong začíná velký svátek cchedup. Malebným vysokohorským údolím se nesou hlubok, ale pronikavé zvuky tibetských trub chvílemi navíc podkreslené monotónním rytmem bubnů a činelů.
Malé skupinky vesničanů se ke klášteru roztroušeně a beze spěchu ubírají od samého rána. Kolem sedmé hodiny se na nádvoří vyhrazeném pro představení objevují první tanečníci ve slavnostním úboru a hned za nimi jiní v typických hrozivých převlecích a maskách. Postupně předvádějí některé z mnoha starobylých tanců. Atmosféru dotváří lehce ponurý hudební doprovod tvořený zmíněnými troubami, pronikavě vřeštivými píšťalami, břinkavými činely, hlubokými bubny a mručivou recitací posvátných textů.
Tradici čhamových tanců v oblasti Ladakhu a Zanskaru stále dodržují všechny větší kláštery, kterých je tu na dvacet. Přestože dnes leží Ladakh v Indii, patří do tibetského kulturního světa. Po zhruba tisíc let zde existovalo samostatné království hlásící se k buddhismu a Lhasa byla jeho náboženskou autoritou. Když se v Tibetu například zrodila nová škola buddhismu, její učitelé brzy dorazili i do Ladakhu. V současnosti zde působí pět škol. Jediným rozdílem oproti starému Tibetu snad bylo to, že školou podporovanou královským rodem zde byla škola Kagjüpa, zatímco ve Lhase měla nejsilnější pozici škola Gelugpa, která postupem času vytvořila z Tibetu zcela teokratický stát v čele s dalajlamou. Nejspíš i to byl důvod, proč ladačtí králové podporovali Kagjüpu – aby mohli udržovat tibetský vliv v rozumných mezích. Díky tomu můžeme v dnešním Ladakhu obdivovat i „kagjüpácké“ kláštery, mezi které patří právě Taši Čhödzong, známější pod názvem Päjang gönpa (gönpa=klášter), který získal podle vrchu Päjang, na němž je postaven. V klášteře dnes žije na 50 dospělých mnichů a o jeho vitalitě svědčí klášterní škola se 30 novici.
Na rozdíl od vesničanů, pro které trvají čhamové tance a obřady s nimi spojené dva dny, je pro mnichy slavnost vyvrcholením celoročního úsilí, či lépe řečeno nedílnou součástí jejich mnišského života zaměřeného na „pozdvižení“ mysli do stavu, kdy je možné dosáhnout osvícení. Nácvik tanců trvá vybraným mnichům téměř rok. Stejně tak ostatní „účinkující“ upevňují průběžně získávané hudební dovednosti anebo znalosti spjaté se studiem recitovaných posvátných textů. Obřady i význam tanců jsou dodnes poněkud zahaleny rouškou tajemství. Představení tanců ale má být prospěšné pro klášter, účinkující mnichy i přihlížející diváky. Konkrétnější význam pak může být velmi mnohoznačný, jako je v himálajských oblastech mnohoznačný celý tibetský buddhismus. Například prostí vesničané chápou účast na slavnosti jako jakési požehnání a zároveň praktickou ukázku učení. Některé tance totiž představují ochránce učení či buddhistické božské bytosti, které se jim mají zjevit v posmrtném stavu a „provést“ je obdobím mezi dvěmi zrozeními. Oproti tomu pro samotné mnichy jsou čhamové tance jednou z metod tantrického buddhismu, který usiluje o povznesení myslí všech živých bytostí.
První den svátku cchedup se v pomalém sledu před diváky odehrává celkem asi deset tanců. Tím prvním je tanec hrozivého mahákály, tzv. ochránce učení a zde také jednoho z ochránců kláštera. Maska s vykulenýma očima, vyceněnými zuby a vyzdobená pěticí lebek působí opravdu hrůzostrašně. Přesto se jí nikdo nebojí, protože tento zjev je pouze přísnou či hrozivou formou nejmírumilovnější postavy mahájánového buddhistického panteonu – bódhisattvy Avalókitéšvary, bytosti nejvyššího soucítění.
Po mahákálovi nastupují jiné masky, které svými nehybnými tvářemi s nejrůznějšími grimasami působí při tanci velice přísně a neosobně, a to i když je mezi nimi například Ači, další ztělesněná ochránkyně kláštera, spjatá s mýtem o jeho založení, která má zobrazovat radostné pocity, anebo čtyři ochránci jistého posvátného textu zakladatele tibetského buddhismu, učitele Padmasambhavy.
Přicházejí další a další ztělesnění nejrůznějších božstev, dobrých i hrozivých, aby najednou vážné a velice pomalé tance přerušilo veselé vystoupení malých mnichů převlečených za opice. Mníšci spolu s klauny, zvanými acaragy, předvádějí komickou vložku, při které se perou, honí či přetahují o lano – alegoricky předvádějí nepokojnou lidskou mysl a marnost jejího počínání do doby, kdy se oprostí od lidských tužeb a přání a obrátí do svého nitra, ke své podstatě. Acaragové jsou ztělesněnými polobožskými bytostmi, které mají zároveň napomáhat správnému průběhu slavnosti.
Poté defilují jiné převleky zobrazující další významné události z historie tibetského buddhismu.
Na druhý den představení začíná kolem čtvrt na osm, kdy do části zastřešeného hlediště vyhrazeného pro mnichy usedají jako první slavnostně odění recitátoři textů a muzikanti. Představení otvírá stejně jako první den průvod trubačů ve slavnostních zdobených oděvech a vysokých červených čepicích.
Pak je na prostranství umístěna čotpa – zvláštní špičatý obětní předmět z campového těsta a zdobený obarveným máslem. Čotpa má do sebe koncentrovat démonické síly bránící lidské mysli dosažení osvícení. Vzápětí čtyři mniši v maskách zvířat tygra, vlka, prasete a orla přinášejí rudru, symbol představující lidskou postavu ležící na márách se ztopořeným pohlavním údem. Postava je zakryta modrou plachtou, kterou ale vítr každou chvíli shodí – a mladé Ladačanky si rychle vyměňují pár slov a trochu stydlivě se pochichtávají.
Vzápětí nastupují masky jelenů a pak býků a postupně obtancovávají ležící postavu. Oboje tyto bytosti vystupují jako poslové vyššího duchovna a jejich cílem je zahnat negativní síly, které se kolem rudry shromažďují.
Tance pokračují do pozdního odpoledne, kdy vrcholí demonstrativní odstranění rušivých vlivů lidské mysli – rituální zničení rudry. V obřadu vystupují tanečníci v černých kloboucích, tzv. žanagové. Postavičku postupně ničí osmi způsoby, osmi zbraněmi (lukem a šípem, nožem, několika oštěpy atd.). Akt zde má představovat vítězství nad vlastním egem v každém z nás, ale v magickém pojetí místní tradice zde dochází k „opravdovému ničení“ démonických sil bránících člověku v cestě k „probuzení“.
Nastává čas vhodný pro odlehčení, nastupuje alegorické představení, kdy přicházejí komické převleky starého muže a ženy a všemožnými a často směšnými způsoby hořekují nad mrtvým „synem“. Hlavním motivem jsou beznadějné pokusy o oživení mrtvého těla, což má opět zesměšnit lidské lpění na čemkoliv.
Představení se pomalu schyluje k závěru, nastupuje opět velká hnědá maska héruky a vzápětí celá sestava tanečníků. Všichni tančí pořád dokola kolem zbytku rudry, načež hnědá maska přichází k postavě z campy a třikrát ji důrazně rozsekne a zbytky těla rozmetá do stran. Přibíhají masky vlka, prasete, tygra a orla, všechny kroutí hlavami na výraz radosti. Nakonec vezmou zbytky rozsekaného těla a rozhazují je mezi obecenstvo, které je spontánně sbírá. Těmito akty bylo symbolicky uvolněno vědomí do té doby stále uvězněné ve figuríně, přičemž se zbytky těla mění v nektar, který byl nabídnut jako oběť božstvům meditace anebo rozdán obyčejným lidem.
Diváků pomalu ubývá, když mniši začínají další zdlouhavý, ale velmi zajímavý obřad. Přichází představený kláštera – ustrojením, dlouhým zdobeným přehozem přes ramena a hlavně širokou, vysokou a nazdobenou černou čepicí připomíná spíš nějakého pravoslavného popa než buddhistického mnicha. Vážený lama dlouho předčítá posvátný text. Objevuje se tanečník s černým kloboukem a začíná tančit kolem obřadního stolku. Pak bere do rukou luk a vystřeluje do vzduchu několik šípů, které na sebe berou ochranou moc nad klášterem a jeho obyvateli.
O chvíli později se celá skupinka mnichů a několika zbylých vesničanů dává do pohybu a celé procesí se odebírá nejprve nahoru do kláštera, odkud vynášejí na dřevěném podstavci podivnou figurku: zvíře připomínající jakéhosi žlutého psa proklatého několika klacíky. Další osoby nesou sošku hrozivého bůžka a několik obětních čotp zdobených obarveným máslem… Pod klášterem je ve strmém svahu připravena hranice. Jeden z mnichů rozdělává oheň a za chvíli putuje figurka na svou poslední pouť do mohutných plamenů. Poslední rušivé síly byly za pomoci starobylých magických praktik s konečnou platností – alespoň na jeden rok, tedy do konání dalšího svátku – bezpečně přemoženy či zažehnány.
Tibetské klášterní tance čham
Tibetské klášterní tance, které se vyvíjely v období od 13. do 18. století, jsou známé pod názvem čham a v jednotlivých větších klášterech se jednou do roka předvádějí v rámci zavedených náboženských praktik. Tradice těchto tanců se odvozují od vizí božských sil, jak je předávali nejuznávanější buddhističtí učitelé svým žákům. Tance tedy mají připomínat vize velkých lamů, ale také události v životech skutečných buddhistických osobností. Zčásti také odrážejí starší předbuddhistické tradice náboženství bön, které do sebe absorbovaly. Konkrétní tance doprovázejí speciální rituály typické pro jednotlivé buddhistické sekty nebo odvozené od místních tradic. Mnoho tanců setřídil a „posvětil“ v 17.století tibetský 5. dalajlama, který zajistil jejich opakované předvádění pro budoucnost. V současnosti se tedy jedná o zhruba 800 let starou stále žijící a prakticky nezměněnou tradici. Klášterní slavnosti jsou v Ladakhu kromě svého náboženského významu rovněž důležitou součástí života, příležitostí, kdy se lidé setkávají a baví.