Potkáváme je prakticky po celém světě. V Anglii, Kanadě, Spojených státech, východní Africe i Arabských Emirátech. Ve většině světových metropolí zastávají funkce taxikářů, mechaniků, úředníků či obchodníků. Muže poznáme snadno podle velkého turbanu a plnovousu. Děti nosí vlasy stočené na vrcholu hlavy do malého drdůlku potaženého pružnou látkou. Muži užívají společného příjmení Singh, tedy lev a ženy Kaur, v překladu princezna. Říkají si sikhové a jejich nejposvátnějším místem je Zlatý chrám v Amritsaru.

Jedu vlakem z Dillí do Amritsaru. Cesta trvá jednu noc nebo „supervlakem“ šest hodin. Ještě než rozbalím spacák na lůžko v kupé druhé třídy, musím vyslechnout chlubivou řeč svých spolunocležníků. Mají veliké turbany, kníry a vousy, které jim na bradě přidržuje síťka. I jejich postavy jsou statné. Kupé zaplnili kufříky a dekami a také zápachem. Není divu, že v horku jim zpod tlustých turbanů na košili vytéká potůček potu. Jejich sebevědomí není ani v nejmenším otřeseno, oni jsou elitou Indie a jejich Paňdžáb je nejbohatším indickým státem. Sikhové žijící roztroušeni po celé severní Indii působí vedle hinduistů pyšně, až nadutě. Mezi svými se ale chovají jinak a na posvátné půdě jsou milí a pokorní.

Zlatý chrám v Amritsaru
Harimandir, neboli Zlatý chrám, je nejposvátnější sikhskou svatyní. Vyrůstá z plošiny uprostřed vodní nádrže, v níž se chrám zrcadlí. Nechal ho postavit třetí guru Amar Dás. Tento skutečný architektonický skvost je inspirován muslimskými i hinduistickými prvky. Nádrž je obklopena bílým mramorovým sloupořadím s několika poschodími a branami. Horní část chrámu pokrývají zlaté pláty, které budí dojem velkolepého přepychu. Zdi chrámu jsou bohatě zdobeny, hudba hraje dvacet čtyři hodin denně. Strop i stěny interiéru jsou vykládány zrcadly. Uprostřed chrámu leží na hedvábném brokátovém suknu kniha posvátných textů Ádi Granth. Na druhém podlaží se střídají předčítající, kteří čtou nepřetržitě pasáže z této knihy,

jež je sikhským svatým písmem. Tato nejrozsáhlejší veršovaná kniha na světě obsahuje čtyři sta třicet stran ve verších a každé místo, kde se ocitne, je pro sikha místem posvátným. Základem písma jsou Nánakovy texty, které byly božím vnuknutím a ne vědomě skládanou poezií. I další guruové pokračovali v tradici duchovní poezie. K zaznamenání posvátných slov bylo používáno písma gurmukhí. Do spisu se dostaly i verše některých hinduistických a muslimských světců, kteří byly v souladu se sikhským učením. Pátý guru Ardžun uspořádal spis podle určitého řádu do jedenatřiceti oddílů a roku 1604 byla svatá kniha slavnostně uložena v Harimandiru.

Místo mě překvapilo intenzitou světla, bělosti, čistoty a jakési vzdušnosti, kterou v hinduistických svatyních postrádám. Jako by se tady člověk skutečně koupal v božím jasu a nádheře! Vzduch březnového rána byl svěží a vlahý, sluneční paprsky nepálily, jen příjemně hřály.

Před vstupem jsem odložila boty a prošla korytem tekoucí vlažné vody, která má očistit bosé nohy. Hlavu je třeba pokrýt šátkem. Dalších příkazů se ale poutník nedočká. Vítáme vás všechny bez rozdílu víry! Bílé a černé mramorové dlaždice příjemně chladí, a pokud je žár slunce rozpálí, může poutníkova noha spočinout na červeném běhounu, který se vine celým venkovním prostorem Parikramu. Samotný třípatrový Zlatý chrám byl pro mě už jenom třešinkou na dortu. Působí proti celému areálu komorním a rodinným dojmem. Zástupy poutníků poslušně stojí v řadách na mostku, který spojuje chrám – mandir se západním mramorovým břehem. Tak jako mezi hinduistickými věřícími, i tady na kobercích chrámu, mezi lidmi pohrouženými do modliteb jsem měla pocit jakési vlastní nepatřičnosti v těchto místech. Jsem tady cizí, všude strkám nos, na všechno se ptám, ale nepatřím sem, vašemu duchovnímu zanícení nerozumím a je mi vzdáleno.

V poklidných prostorách mramorového sloupořadí mi ale bylo dobře celý den. Pozorovala jsem bohaté rodiny sikhských turistů z celého světa, studenty z Dillí, kteří jsou zde na školním výletě, ortodoxní zarostlé ozbrojené sikhy s oranžovými turbany při posvátné koupeli a soustředěné převazování snad desítky turbanů… Oáza klidu a pohody však byla narušena jakýmsi hemžením na severní straně nádrže. Byla jsem zvědavá… Za bránu přivezli hromady písku a cihel, ale dělníci tady nejsou. Sikhští návštěvníci odložili manželkám své kamery a fotoaparáty, vykasali si rukávy nažehlených košil, uchopili lopaty… a už nakládají a nosí ošatky s pískem a cihly o dvě stě metrů dál, kde se opravuje zadní část svatyně. Je pochopitelné, že na posvátná místa nevjede náklaďák, ale spontánní pracovní brigáda poutníků mě naprosto fascinovala. A pak mně to došlo. Jedná se přece o sévu, tedy veřejnou službu. Božímu příkazu se bez reptání podrobují všichni kolemjdoucí, kteří mají volné ruce. Napadlo mě zařadit se do fronty na ošatku… Ale starší dobrotivý sikh z Kanady mě odvádí a vysvětluje to, co už jsem pochopila, že jsem právě svědkem sévy. Už jsi jedla? Chce mi asi předvést i langar v praxi. Nechala jsem se tedy pozvat do společné sikhské vývařovny. Usedli jsme na rohož uprostřed obrovského skoro prázdného sálu. Doba jídla sice už minula, ale i pro opozdilé se něco najde. Placky a typický indický ostrý dhál nám přinesla krásná dívka s nalíčenými rty. (Sikhské ženy používají rtěnku, což se ortodoxním hinduistům jeví nemravné.) Zajímala jsem se o přípravu jídla, ale v kuchyni už nikdo nebyl, na dvorku u vodovodu mylo asi padesát žen a mužů nádobí…V době jídla je tady jiný šrumec. Denně se vaří pro 70 tisíc poutníků! Jídlo je skromné, ale dobré… kdo to všechno asi platí? Sikhové jsou bohatí, protože umějí pracovat, a jsme tu přece my, kteří žijeme v zahraničí…

Ukáznění, milí, pohostinní, klidní a mírumilovní… Ale je to skutečně tak? Dnes ano, ale…

Jak sikhové bojují
Sikhské vojenské jednotky se staly proslulé svou kázní a odvahou. Za první světové války bojovaly v britské armádě. V roce 1919 se ale britské jednotky postavily proti sikhům a došlo k nepokojům. Za druhé světové války bojovali stateční sikhové opět po boku Britů. V období nezávislé Indie nastává složitá politická situace s rozdělením země. Panžáb, vlast sikhů, byl rozdělen a sikhové byli nuceni odejít ze svých domovů do nemuslimských oblastí. Vzniklé napětí vyvolalo hnutí za separátní sikhský stát, které způsobilo v 80. letech výrazné vyostření mezi indickou vládou a sikhskou menšinou a tisíce sikhů se ocitly ve vězení. Roku 1984, za vlády ministerské předsedkyně Indíry Gándhíové, došlo k masakru v komplexu Zlatého chrámu. Tuto politickou chybu zaplatila Gándhíová životem. Byla zavražděna dvěma svými tělesnými strážci – sikhy.

Její syn Rádžív Gándhí vystupoval v otázce sikhských separatistů poněkud taktičtěji, ale přesto, v letech 1987 až 1988, se situace opět zhoršila. Sikhové se rozdělili na militantní a umírněné, a docházelo tak k neshodám nejen mezi hinduisty a sikhy, ale i mezi sikhy samotnými.

Jak sikhové žijí
V tradiční sikhské indické vesnici, stejně jako v sikhské komunitě, v prosperující části Londýna či Los Angeles, všude se sikhové snaží žít v souladu se svým náboženstvím. Výrazným rysem je pospolitost. Sikhové celého světa si vzájemně pomáhají, a tak je běžné, že ti, kteří jsou vystěhovaní z Indie, finančně podporují chudé příbuzné, známé i celé komunity.

Tři základní náboženské složky tohoto učení posilují sikhské hodnoty rovnosti, pokory a smyslu pro rodinu. Nazývají se: Séva, tedy již zmíněná služba pro společenství, langar, společné jídlo, které je společně také připravováno i konzumováno, a sangat, tedy bratrství a společenství. Smysl a důležitost sangatu dobře vyjadřuje sikhské lidové rčení: „Jeden žák je jeden sikh, dva tvoří posvátné společenství, ale tam, kde jich je pět, je samotné Nejvyšší jsoucno.“

Sikhské modlitby jsou součástí denního života a postrádají patetičnost. Modlit se je možné v domácnosti, v chrámech, kterým se říká gurudváry, ale i při domácích pracích nebo při jízdě autem.

Ženy mají v sikhismu rovnocenné postavení s muži. Svatby, jak je v Indii zvykem, jsou předem rodiči domluvené a narození dítěte je vyvrcholením rodinného života. Smrt je pro sikha součást přirozeného procesu. Věří, že když člověk umírá, obrací se jeho pozornost k Nejvyššímu, a není tedy důvod narušovat odchod z tohoto světa přehnaným hořekováním.

Převážná většina sikhů se s hrdostí a přesvědčením věnuje své víře. Po celém světě si přes počáteční nedůvěru získávají svou pracovní morálkou respekt a úctu. Sikhismus se i v dnešní době jeví jako zdravý a silný duchovní směr, který může řešit současné problémy rasové a sociální nerovnosti.