„Bude to znít směšně, ale znáš to, když vy holky máte ráno vlasy neposlušné a ne a ne je učesat ke své spokojenosti? Pak máte zkažený celý den. Stejně tak my mužští Sikhové máme špatný den, když nás zlobí náš turban,“ žertuje Surindér Singh při vyprávění o svém každodenním rituálu, před odchodem do práce.
Každé ráno si Surindér vplétá své dlouhé havraní vlasy do turbanu, jak mu předepisuje jeho víra. Ze skříně si vybere čtyři metry dlouhý kus látky, povětšině bavlněné, tak aby mu barevně ladil s oblečením, a důkladně jej vine kolem hlavy, až mu pod látkou zmizne i poslední pramen vlasů.
„Musí to být perfektní,“ říká Surindér. „Den začne špatně, když turban jednoduše nemá ty správné proporce. Jenom si představ, turban kontroluji sedmkrát! Poprvé, když jej vážu. Pak u sestry v pokoji, má tam taková tři rozměrná zrcadla, takže turban můžu vidět ze všech stran. Když sestupuji po schodech do haly, procházím kolem dlouhého zrcadla. V hale visí další zrcadlo, to jenom tak úkosem oka přehlédnu, jestli turban sedí na svém místě. Před odchodem z domu si ještě v koupelně umyji ruce a opět se neubráním pohledu do zrcadla. No a naposled si turban prohlédnu v zpětném zrcátku auta těsně před příjezdem do práce.“
Surindérův přítel Amritbán rovněž denně absolvuje rituál vázaní dastáru, jak se turbanu říká, jenom o něco složitější.
„Mám rád mušelín, který je velice lehký a vzdušný. Proto si mohu dastár vázat až ze tří kusů látky. Nejdřív si do vlasů vpletu dva metry dlouhý kus mušelínu. Na ten navážu další kus, ve kterém bych měl správně nosit zbraň, ale já ji nenosím,“ usměje se Amritbán. „Až je i druhá část pevně omotaná kolem hlavy, přichází na řadu třetí, která vytvoří jakousi korunku turbanu. Pokud mám dobrý den, celý rituál mi trvá nanejvýš deset minut,“ chlubí se Amritbán.
Nošení turbanu u mužů je neoddělitelnou součástí vnější manifestace sikhismu, relativně mladého náboženství založeného před necelými pěti sty lety na území dnešního pákistánského Paňdžábu. Sikhismus, podobně jako mnohé jiné myšlenkové proudy, vznikl v době vyostřujícího se vztahu mezi dvěma ideologickými systémy, v našem případě systémy soupeřícími o moc v Indii – hinduismem a islámem.
V době, kdy Evropa prožívala renesanci, období rozmachu umění, vynálezů, velkých objevných cest, ale i náboženského kvašení, se v rodině paňdžábského kupce z kasty kšátrijů narodil roku 1469 chlapec Nának.
Nának už jako dítě vynikal nevšedními schopnostmi a ostrým jazykem. Když dozrál v mladého muže, jeho myšlenky dosáhly božského puncu ve formě zjevení. Nának odmítal uznat rozdíly mezi lidmi a mezi pohlavími, jak to diktoval hinduistický kastovní systém. Útočil na vládnoucí muslimskou vrstvu, kterou vinil z chudoby obyvatel. Nának šířil tezi, podle níž „existuje Jediné bytí a jeho jméno je Pravda“. Jediné bytí nemůže být podle Nánaka spatřeno, ani nijak vizuálně ztvárněno, je nadčasové, přesahuje veškerý svět, je bezpohlavní a nese v sobě všechny ostatní víry i kultury. Nának se začal nazývat guru, učitel, a jeho následovníci sikhové, ze sanskrtského výrazu šišja, žák.
Guru Nának krátce před smrtí určil svého nástupce, který měl obec sikhů vést po cestě naznačené jejím zakladatelem. Stal se jím Bhaí Lahina, po kterém se v čele Sikh Panth, jak se společenství přívrženců Nánaka začalo nazývat, vystřídalo ještě osm duchovních vůdců, guru. V pořadí pátý guru Ardžun, dokončil počátkem 17. století stavbu Zlatého chrámu v Amritsaru, nejposvátnějšího místa sikhů, a zkompiloval první verzi posvátných sikhských textů, tzv. Ádi Granth aneb Prvotní knihu. Ta nalezla své stále místo ve zmíněném Zlatém chrámu, kde z jejich hymnů nepřetržitě 24 hodin předčítá tzv. granthím.
Snad nejdůležitější postavou pro formování sikhské obce byl desátý guru Góvind (1675–1708). V té době vládl Indii krutý Aurangzéb, poslední ze silných mughalských vládců. V důsledku jeho represivní vlády docházelo na celém území severní Indie k lidovým povstáním. Pronásledování sikhů a nemuslimského obyvatelstva vůbec přimělo guru Góvinda k prvnímu z jeho dvou zásadních kroků, kterými zasáhl do dějin sikhismu. Roku 1699 nechal svolat všechny přívržence sikhské obce do Ánandpuru. Guru Góvind předstoupil před stovky shromážděných a s mečem v ruce se dožadoval sikha tak oddaného své víry, že je ochoten za ni položit i život. Z davu vystoupil muž, kterého guru Góvind odvedl z dohledu věřících. Tam sťal hlavu kozy a se zakrvaveným mečem opět předstoupil před dav s požadavkem sebeobětování. Na jeho výzvu vystoupili postupně další čtyři muži. Guru Góvind oděl pět nejvěrnějších do nového šatu – na hlavách měli modré turbany, žluté košile si opásali šerpou, plátěné kalhoty jim sahaly po kolena a u boku jim visel meč. Poté je guru napojil amritem, nektarem z vody a cukru, kterým se sikhové iniciují dodnes. Těchto pět statečných mužů vytvořilo jádro sikhské tzv. Chálsy, bratrstva čistých. Na znak rovnosti přijali příjmení Singh, lev, a zavázali se k nošení pětice symbolů – tzv. pěti K, podle počátečních písmen slov, které je v paňdžábštině označují. Nejdůležitější symbol byl kéš, vlasy, které se neměly nikdy střihat. Proto si Sikhové dodnes nestříhají vlasy ani vousy. Další symboly tvořily kanghá, hřeben na znamení čistoty; kaččhá, volné spodky; kirpan, meč v dnešní době spíš mečík, který je symbolem boje proti nepravostem; kará, ocelový náramek, který se nosí na pravém zápěstí a symbolizuje nepřerušený kruh Jedinosti. Iniciačnímu obřadu se později podrobily tisíce příslušníků sikhské obce. Do Chálsy vstupovaly i ženy, které ke svému jménu připojovaly slovo Kaur, princezna, a na rozdíl od mužů nemusely dodržovat pět K.
Druhým významným počinem guru Góvinda bylo to, že svým nástupcem nejmenoval žádnou konkrétní osobu, ale nástupnická moc přešla na sbírku posvátných textů Ádi Granth. Podle Góvinda tím přešla světská moc na Chálsu, zatímco duchovní autoritou se stalo Písmo.
Po smrti guru Góvinda se stala Chálsa silným militantním seskupením, které vedlo boje s jednotkami posledních Mughalů. Rozkládající se Mughalské panství dalo v druhé polovině 18. století příležitost k vytvoření vlastního sikhského státu na území Paňdžábu. Jeho existence však netrvala dlouho. Sikhský stát zanikl v polovici 19. stolení v chaosu bojů proti britským koloniálním vojákům.
V současné době vyznává sikhismus více než 20 milionů lidí po celém světě. V Indii tvoří sikhové necelé dvě procenta populace, přičemž naprostá většina z nich žije v Paňdžábu, kde tvoří přes 60 % obyvatel. V první polovině 20. století se zvedla mohutná vlna emigrace, a to zejména do Kanady, Velké Británie a Spojených států. Největší sikhská komunita mimo území Indie a Pákistánu žije v Kanadě, kde sikhové v dnešní době představují 2 % celkové populace. Sikhové ať už žijí v Indii nebo našli svůj domov v cizině, vždy získali významné postavení ve společnosti. Tradičně zastávají vysoké vojenské a politické funkce, jsou zdatnými obchodníky, často vlastní hotely a v neposlední řadě bývají i dobrými sportovci. „Turban je pro nás nálepkou sikhské identity a systému víry,“ říká Surindér. „Jsme ochránci náboženského vyznání všech lidí, ať je to kdokoliv. Pokud někdo potřebuje pomoc a uvidí sikha, může ho směle zavolat. Jsme tu proto, abychom ochraňovali ty, kteří naši ochranu potřebují.“