Síla míst
Výpověď beze slov. Paměť zapomenutá a nezapomenutelná. Střepiny času. Prchavost těl a jizvy duší.
Orlickým horám se pochopitelně nevyhnuly dramatické osudy českého pohraničí v 1. pol. 20. stol. Odsun téměř veškerého německojazyčného obyvatelstva v letech 1945–1946, na některých místech značně divoký, s sebou přinesl i tady velké změny sociální a ekonomické, byť ve srovnání s jinými vysídlenými oblastmi zejména na severu a západě Čech byla celková míra společenské, hospodářské i ekologické destrukce v Orlických horách menší. Přesto obsahuje historická paměť zdejší krajiny dodnes připomínky této minulosti, pro někoho už vzdálené snad stejně jako středověk, pro někoho ale stále aktuální. I tady narazíme na stopy zaniklých osad a samot, na opuštěné kostelíky, hřbitovy v rozvalinách. Vybrali jsme dva příklady, jeden z těch méně známých, jenž je dosud na počátku nové etapy své existence, druhý naopak ten nejznámější, který se už stačil stát skutečným symbolem obnovy orlického pohraničí.
Část obnoveného Neratova – ve velkém bílém domě sídlí Sdružení Neratov, vpravo od něj je Chata Neratov, která nabízí ubytovací služby
Svatý Matouš v Jedlové
Jedlová v Orlických horách je dnes součástí Deštného v Orlických horách, ale dříve to byla samostatná obec, německy Tanndorf, založená během sklářské kolonizace západní části Orlických hor někdy v 2. pol. 16. stol. Další vlna německy mluvících kolonistů sem přišla na konci třicetileté války. To už na horském výběžku asi kilometr východně nad vsí stála dřevěná kaple či kostelík, poprvé písemně zmiňovaný v roce 1636. Dnešní jednolodní barokní kostel postavili na stejném místě v letech 1737–1741, kolem něj vznikl hřbitov. V roce 1833 kostel po úderu blesku vyhořel, ale byl kompletně obnoven. Před 2. sv. válkou žilo v Jedlové a okolí asi 650 lidí, po válce tu nezůstal skoro nikdo. Z kostela zmizelo všechno, co zmizet mohlo, a snad ještě víc, náhrobky omláceny či rovnou skáceny, hřbitovní zeď rozvalená. Po roce 1993, kdy byl kostel zařazen mezi nemovité kulturní památky, se začalo s jeho opravami, ale bude to ještě běh na dlouhou trať. Kostel a jeho věž uprostřed západního průčelí mají novou střechu, věž byla omítnuta a její okna osazena žaluziemi, nejnověji bylo opraveno schodiště na kůr, který je opět přístupný. Jeden z dochovaných náhrobků na hřbitově patří tkalci a písmákovi Hieronymu Eustachovi Brinkemu, který, byť prostý chalupník, byl po zavedení obecní samosprávy zvolen v roce 1850 prvním starostou Jedlové a svou obec zvěčnil v kronice, již vedl od roku 1816 až do roku 1879.
Celé místo oplývá zvláštní energií, což platí i pro interiér kostela, jenž je stále víceméně torzem. Udusaná podlaha, zbytky výmalby se střídají s omláceným kamenným zdivem, pár jednoduchých lavic, že jednodušší nemohou být (prkna na špalcích), z plochých kamenů navršený oltářní stůl, vedle něj prostý dřevěný kříž s přehozenou bílou látkou a k tomu ve velkých zavařovacích sklenicích čerstvě nařezané svazky květin ze zahrádky. V předsíni hromada písku se sítem, venku u stěny další stavební materiál. Místa k přemýšlení je tu dost.
U kostela je jedna ze zastávek Kačenčiny pohádkové stezky a z Deštného sem vede červená turistická značka, po níž lze pokračovat do Luisina údolí pod Velkou Deštnou a dál třeba až do Rychnova nad Kněžnou, což už ale představuje túru skoro třicetikilometrovou. Ale vystoupat k sv. Matoušovi alespoň z Deštného se vyplatí – nejen pro silnou atmosféru celého místa, ale také kvůli krásnému rozhledu.
Neratovský zázrak
Historie Neratova, dnes součásti Bartošovic v Orlických horách, v mnohém připomíná Jedlovou. Jako Bärnwald je obec poprvé zmiňována roku 1550, její vznik opět souvisí se sklářskou kolonizací. Před 2. sv. válkou přes 500 obyvatel, v roce 1950 jich tu bylo hlášených 36 a v roce 1989 pouze dva. I tady stával zprvu jen dřevěný kostelík, v letech 1667–1668 nahrazený kamenným. V té době se však už úspěšně rozvíjela pověst Neratova jako poutního místa založeného na kultu Panny Marie a přítomnosti její milostné zázračné sošky, kterou podle svého snu nechal vyřezat tehdejší rokytnický farář a přenést sem. Sošce a místnímu pramenu léčivé vody se začalo připisovat množství zázraků, jichž prý bylo 300–400 ročně, takže kapacita kostela záhy přestala stačit. Proto byl v letech 1723–1733 postaven kostel nový, jehož autora sice neznáme, ale tradičně se tato stavba řadí do okruhu tvůrců kolem slavného italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho. Sláva poutního místa vysvětluje jeho rozměry (délka 48 m, šířka 19 m), které by jinak byly v porovnání s velikostí obce jen obtížně pochopitelné…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Orlické hory a Podorlicko