Soluň, centrum řecké Makedonie a druhé největší město celého Řecka, má pro nás zvláštní přitažlivost. Snad každý si ze školy pamatuje, že právě odtud přišli v roce 863 na Moravu křesťanští misionáři Konstantin (Cyril) a Metoděj, vyslaní byzantským císařem Michaelem III. na žádost knížete Rostislava. Už méně si pamatujeme podrobnější údaje o jejich výpravě, které se v lecčem odlišují od jednoduché legendy, že k nám soluňští bratři přinesli křesťanství. To u nás už při jejich příchodu existovalo, Rostislav žádal o „učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil“, a to až poté, co jeho žádost nevyslyšel papež Mikuláš I. Šlo mu o to, aby získal vlastního biskupa či arcibiskupa a vymanil moravskou církev z podřízenosti pasovské diecézi. Toto jeho přání se zprvu nenaplnilo, protože Konstantin a Metoděj byli sice muži mimořádně vzdělaní a zkušení, ovládající právě díky dvojjazyčnosti tehdejší Soluně také slovanský jazyk, ale ani jeden z nich nebyl vysokým církevním hodnostářem. Jejich velmi úspěšná moravská mise trvala čtyři roky, po nichž Konstantin i Metoděj Moravu opustili společně se svými žáky, kteří měli být vysvěceni na kněze a pokračovat v jejich díle. Dramatické události spojené se zavražděním císaře Michaela III. a sesazením konstantinopolského patriarchy Fótia, který nad moravskou misií držel ochrannou ruku, vedly nakonec k tomu, že se Metoděj na Moravu vrátil jako vysvěcený arcibiskup a papežský legát pro slovanské země, ale to už je jiný příběh, se Soluní nesouvisející.

Z událostí spojených s vysláním mise soluňských bratří je zřejmé, že v 9. století byla Soluň významným centrem křesťanství a vzdělanosti vůbec. Svědčí o tom i několik kostelů, které se z té doby dochovaly až dodnes. Během staletí se k nim přidaly další, takže na dnešního návštěvníka působí Soluň především jako město ortodoxních chrámů, mozaik, fresek a ikon. V období archaického a klasického Řecka označovaného někdy také jako epocha vzestupu a pádu aténské demokracie, tedy v časovém úseku od první olympiády po smrt Alexandra Velikého, se jméno města vůbec neobjevuje – kdy vlastně Soluň vznikla?

Řecké jméno Soluně Thessaloníki nás při pátrání po vzniku města správně nasměruje. Město je totiž pojmenováno po nevlastní sestře Alexandra Velikého, která byla manželkou pozdějšího makedonského krále Kassandra, syna jednoho z vojevůdců Filipa II. Makedonského i Alexandra. Právě Kassandros roku 316 př. n. l. spojil šestadvacet malých obcí v jeden městský celek, kterému dal jméno své ženy. Rozvoj města se urychlil poté, co byla postavena jedna ze slavných římských silnic, via Egnatia, která procházela asi 8 km severně od Soluně a spojovala Byzantion (Konstantinopol, dnešní Istanbul) s Dyrrhachiem (původně řecká kolonie Epidamnos, dnešní Drač v Albánii). Když byla v roce 146 př. n. l. Makedonie ustanovena římskou provincií, stala se příznivě položená Soluň jejím hlavním městem. Od té doby už její význam jenom stoupal.

Soluň byla sídelním městem Galeria, nejprve mladšího spolucísaře Diokleciána ve východní části říše a poté jeho nástupce. Z Galeriovy doby také pocházejí hlavní dochované antické památky Soluně – triumfální oblouk postavený po císařově vítězství nad Peršany, rotunda, základy paláce a hipodromu. Rotunda byla podle jedné teorie stavěná ještě za Galeriova života jako jeho mauzoleum, kterým se však nikdy nestala, podle jiné to byl chrám zasvěcený Jupiterovi a dalším bohům včetně samotného zbožštělého Galeria. I když těsně před svou smrtí vydal Galerius toleranční edikt, po většinu jeho vlády docházelo k pronásledování křesťanů, kterému padl za oběť i patron Soluně, sv. Dim…